Volba jako alarmující faktor

Autor: Anna Gorulko

Chceme pro své děti to nejlepší, a proto jim občas dáváme možnost si vybírat. Uvědomujeme si ale, nakolik je volba pro děti alarmujícím faktorem? Co stojí za nutností si vybírat? O tom vypráví Anna Gorulko.

Není žádným tajemstvím, že životní změny znepokojují nás všechny, ale děti obzvlášť. Jednou z nejvýznamnějších událostí, která děti vyřazuje z obvyklé komfortní zóny, je narození dalšího dítěte. Taková změna s velkou pravděpodobností přidává větší úzkost do života starších dětí, a tato úzkost se začíná různě projevovat.

Někdy se nám zdá, že „v životě dítěte není nic rušivého“. Ano, změna nastala (narození sourozence, stěhování, nová školka atd.), ale zbytek zůstal stejný: rutina, prostředí. Avšak všedních důvodů pro úzkost může být nespočet. A jedním z nich je volba.

Možnost volby může velmi rozviklat už beztak nestabilní svět dítěte. V naší rodině je to velmi patrné u nyní již prostřední citlivé dcery. Před narozením nejmladší to bylo dítě, kterému bylo prakticky nemožné něco rozmluvit. Ani odvést nebo přepnout pozornost, natož nabídnout alternativu. Vždycky přesně věděla, co chce, a trvala na tom. Bylo možné se s ní dohodnout, ale zase přímo, ne obcházením jejího přání: „Ano, chceš jen tuto hračku. Ale dnes ji nemůžeme koupit. Koupíme ji za měsíc.“ Kira s velkou pravděpodobností souhlasila a po měsíci si vše pamatovala. Varianty typu „vyber si něco jiného, levnějšího“ absolutně nefungovaly. Byla ochotná počkat, ale rozhodnutí neměnila.

Teď je zmatená při sebemenší volbě. A dochází až k absurdním situacím. Vybíráme kostým na Halloween. Kiře se líbíl kostým kočky. Starší kupujeme jednorožce. Kira už také chce jednorožce, ale zároveň pořád chce kočku. Volba se okamžitě stává příčinou hysterického záchvatu. A tak je to se vším: Jít ven, nebo nejít? Koupit hračku, nebo jinou? Vzít si bundu, nebo druhou? Samozřejmě mnoho těchto incidentů lze využít k vyplakání slz marnosti, kterých teď má dítě víc než dost. Ale vidím, že takové situace volby se okamžitě stávají spouštěčem pro neuvěřitelný nárůst úzkosti.

V nestabilním světě si přejeme, aby vedle nás byla pevná ruka, která nás dostane na rovnou cestičku. Ale pokud člověk, který má být majákem, vybízí k rozhodnutím, i když v nepatrných věcech, okamžitě tím obnažuje nejistotu a nestabilitu emočního stavu. Stabilní, sebevědomý člověk svou volbu nezpochybňuje, ví, co chce. Dokonce i když existují dvě žádoucí možnosti, po nějaké úvaze vyhodnotí varianty a rozhodne. V případě emoční nestability může být volba tou alarmující situací, které se lze zcela vyhnout.

Jak pomoct dítěti v situacích volby

Pokud vidíme, že nutnost volby zvyšuje v dítěti úzkost, můžeme mu pomoct.

1. Pokud je to možné, poskytujte volbu pouze ve chvílích, kdy je dítě v klidu a jeho emoce nejsou rozbouřené. Pokud již dítě rozrušené je, pak nutnost volby s největší pravděpodobností ještě přidá emoce úzkosti a frustrace.

2. Pokud jsme navrhli volbu a dítě v reakci na to začne plakat nebo být nervózní, je lepší okamžitě udělat krok zpět a nezhoršovat situaci. V takových chvílích se snažíme apelovat na rozum: „Přece jsi sám chtěl jít ven! Ty sis sama vybrala tuto čepici, a teď ji nechceš! To byl tvůj nápad.“ Snažit se přinutit dítě, aby se racionálně rozhodovalo v okamžiku, kdy už ho pohltily emoce, je nejen zbytečné, ale také to může prohloubit problém.

3. Když jsou emoce vypjaté a vidíte, že se volba již stala problémem, jednejte podle situace. Někdy provedeme volbu sami. Jindy se rozhodneme vrátit se k této otázce později. V každém případě budete muset věnovat pozornost emocím dítěte: přijímat, litovat, přemosťovat. Někdy můžete dokonce povolit obě možnosti, například: „Dobře. Dnes ti dovolím se ještě jednou pohoupat a cestou domů se stavíme podívat na zvířátka ve zverimexu. Rozjedeme to naplno! Užijeme si to!“ Alfa se nevzdává své pozice, Alfa dělá taktické ústupky a povoluje ze své vedoucí pozice.

Nikdo nezná vaše dítě lépe než vy, takže jednejte podle situace a snažte se minimalizovat úzkost, pokud dítě opravdu má potíže v daném období života.

Jak pracovat s úzkostí?

Když jsou děti ve stavu volné hry, pak mohou bezpečně prožít a vyjádřit emoce. Kromě toho je třeba snížit počet zneklidňujících situací, jak jen je to možné.

Dle Neufeldova paradigmatu aplikujeme všelék na snížení množství úzkosti:

1. V první řadě je třeba dát víc blízkosti, než dítě původně požadovalo
Vazba je hlavním stavebním kamenem. Je to základna, na které se staví vývoj. Mozek věnuje pozornost především záležitostem spojeným s vazbou. Dokonce silná úzkost ustupuje, když je hlava zaneprázdněná přemýšlením o vztazích. Zapomínáme na pocit hladu, všechny ostatní potřeby jdou do pozadí. Proto, pokud jsou potřeby dítěte ve vazbě plně uspokojené, úzkosti ubývá.

2. Je třeba snížit separaci všude, kde to jde
Rozdělení trápí děti nejvíce. Kořenem každé úzkosti je separace, i když se na první pohled může zdát, že tam není. Rozdělení není jen s mámou a tátou, a nebývá jen fyzické. Děti mohou cítit oddělení od domova, místa, domácích mazlíčků, věcí, dokonce i od rutiny a zvyků, pokud se to náhle stane nedostupným. Separace může být skutečná, ale taky smyšlená, imaginární, domnělá. Neméně zraňuje prožívání existencionálních obav: dítě si náhle uvědomí, že se jeho blízkým může stát něco špatného, že tady nejsme navždy. A tak se stává, že ve všedním životě se nic nezměnilo, ale dítě přestalo v noci spát, protože se zvýšila úzkost.

Velmi hluboce zraňuje také emoční separace. Když demonstrujeme své nepřijetí, pak tímto dítěti dáváme najevo, že ho nezvládáme s jeho emocemi, že je toho na nás moc. Proto pokud náhle vidíme nárůst úzkosti u dítěte, stojí za to hledat zdroj separace a pokud možno dítěti pomoct se jí vyhnout.

3. Přemosťovat rozdělení tam, kde se mu nedá vyhnout
To zahrnuje nutnost chodit do školky, školy, také stěhování, ztrátu nebo poškození oblíbené věci, smrt domácího mazlíčka nebo člena rodiny. Něco ovlivnilo každodenní rutinu a není možné vrátit se do zajetých kolejí. Sem lze zahrnout také reakce maminky (tatínka, atd.) na chování dítěte.

Musíme přemosťovat fyzické rozdělení, ale ještě důležitější je přemostit emoční rozdělení. Není žádná ostuda omluvit se po (emočním – pozn. překladatele) výbuchu. Bez podlézání, ale upřímně a otevřeně. Přemosťovat, a to jak přes denní, tak i noční loučení. Spánek je vždy rozdělením, i když dítě spí s maminkou. Soustředíme pozornost na dalším setkání. V nepříjemných incidentech s chováním zdůrazňujeme to nejdůležitější, a sice že náš vztah je v pořádku! Ani domácí úkoly, ani uklizené hračky, ani to, že dítě nějak nevhodně projevuje své emoce. Tím nejdůležitějším je náš vztah a ten je v pořádku. Jsem tady. Pomohu ti to zvládnout.

Překlad: Marija Kaňovská
Korektura: Veronika Skuhrovcová
Zdroj: Выбор как тревожащий фактор. Необходимость выбирать тревожит (alpha-parenting.ru)
Foto: Andres Ayrton přes Pexels

Shlédnutí: 1073