Obměkčení zatvrzelého srdce

Autor: Deborah MacNamara 

Srdce mohou ochladnout a zatvrdit se – něco, co básníci, umělci a hudebníci vždy hlásali. Od dětí až po dospělé je emoční znecitlivění součástí lidské přirozenosti a odhaluje nedílnou zranitelnost v systému, který byl stvořen k hlubokému citu. Jak si Hank Williams naříkal: „Proč nemůžu osvobodit tvou pochybnou mysl a roztavit tvé chladné, studené srdce?“ Tato ztráta je tragická pro fungování člověka, protože je to právě naše starostlivost, která nás dělá naplno lidmi a nejvíce soucitnými.

Dnes máme neurovědu, zkoumající jak dochází k emoční inhibici v limbickém systému. Konečně Freudova teorie o tom, jak můžeme být poháněni nevědomými emocemi, získala svůj podklad v neurovědě. Každý mozek má schopnost přestat vnímat to, co ho trápí, potlačovat špatné vzpomínky, otupovat bolest, zahánět znepokojující pocity a zbavit se starostí a zodpovědnosti. Hymny emočně obrněných zní: „Je mi to jedno,“ „Na tom nezáleží,“ „To mě netrápí,“ nebo „Jak chceš,“ a dnes hlasitě zaznívají mezi našimi dětmi (a mnoha dospělými).

Být obrněný proti zranitelným pocitům je problém, který nediskriminuje, o který mají všichni lidé stejnou příležitost, který není omezen geografií, genderem, etnicitou, socioekonomickým statusem, ani úrovní vzdělání. Je to typicky lidská záležitost vzhledem k naší jedinečné schopnosti přemýšlet o svých emocích a přiřazovat pocitům jména, na rozdíl od jiných druhů savců. Tříleté nebo čtyřleté dítě, které najednou udeří svými slovy namísto fyzického útoku: „Jsem frustrovaný/á! Potřebuju pomoc!” odhaluje vývojovou propracovanost v tomto systému. Byli jsme mínění vyvínout jazyk srdce, ten, který nás vede k civilizované komunikaci ohledně emočního obsahu.

Když mizí starostlivost

Starostlivé pocity jsou luxusem ve světě, který se, zdá se, rozpadá. Někdy musí lidské srdce snést nesnesitelné množství projevů bezohlednosti v dnešním „propojeném světě“, kde převládají sebestředné činy – v kombinaci s absencí studu nebo strachu, s absencí slz tváří v tvář všemu, co by nás mělo rozplakat. Jak píše T. S. Eliot ve své básni „Dutí muži“ („The Hollow Men“), zranitelné pocity často mizí – ne s třeskem, ale s kňučením. Jsme stvoření jako starostliví – pečovat, a nejen o sebe, ale i o ostatní. Hlad po spojení je to, co by nás mělo držet pohromadě, ale jsou chvíle, kdy se zdá, že máme v úmyslu tyto vztahy roztrhat. V zájmu přežití mizí zranitelné pocity, které dělají nás nejvíce vitálními a lidskými.

Když emoční systém se zplošťuje, zmizí nejen strach, ale také štěstí, radost a potěšení. Někteří mí klienti z poradny mi s minimálním projevem emocí tvrdí: „Nikoho nepotřebuji, je mi opravdu jedno, že jsem sám.“ Způsobuje to problémy s tvorbou vazeb k ostatním a brání to lásce, která by tam pro ně byla, kdyby se dostali přes obrannou zeď vytvořenou jejich mozkem. Nemohou cítit své emoce, přestože si jsou na určité úrovni vědomi toho, že by opravdu měli něco cítit. Jak mi řekl jeden dospívající: „Vím, že bych měl být šťastný, ale prostě právě teď vůbec nic necítím.“ Když emoční systém pracuje v obranném režimu, starostlivé pocity mizí – spolu s jejich vyvažujícím účinkem na frustraci, rozrušení, alarm a netrpělivost.

Jak oživit zatvrzelá srdce

Je důležité si pamatovat, že když se srdce zatvrdí, mozek má své vlastní důvody pro potlačení zranitelných pocitů. Cítit předpokládá možnost být zraněn a mozek je zaměřený na přežití za každou cenu. Aby se snížila emoční obrnění, musí být srdce obměkčeno. Otázkou je, jak to udělat? Srdce nebude resuscitováno logikou, kognitivní manipulací ani behaviorálními intervencemi. Když naše děti (nebo dospělí) ztratí svou starostlivost, nejlepší šanci na roztavení emočního obrnění nabízí vřelost a péče lidského vztahu.

Podle Gordona Neufelda může být srdce obměkčeno pouze pěstováním bezpečných a pečujících vazeb s jinými lidmi. Je to vztah, který někomu nabízí příslib bezpečnosti, vřelosti a závislosti. Je to právě vazba, která je protilékem na příliš velkou separaci a zranění. Lidské srdce se spontánně zotaví a znovu zažije zranitelné pocity, když už není zapotřebí emočního obrnění. Nelze ho dosáhnout pilulkou, popichováním, nátlakem, přemlouváním, odměňováním ani trestáním – ale pouze prostřednictvím vřelosti jiného člověka.

To, co každý člověk potřebuje ze všeho nejvíce, je strážce jeho srdce. Jak řekla jedna desetiletá slečna své matce: „Nevím, jak to děláš, mami, ale když s tebou mluvím, cítím takové pohodlí.“ Jedna z mých klientek povídala, že jí její šestnáctiletý syn řekl: „Mami, ty vždycky víš, co říct, abys mi pomohla, když se opravdu bojím.“ To je úkol rodičovství – držet srdce našich dětí a chránit je. Jako dospělí můžeme doufat, že si budeme moct odpočinout v péči někoho jiného.

Tři klíče k roztavení emočního obrnění

1. Vést do zranitelného území.
Pokud se chystáme zmírnit emoční obrnění a zvýšit zranitelnost, budeme tam dítě muset dovést… a to se na prvním místě neobejde bez pěstování silného vztahu. Když jsem trénovala nové poradce, často mě žádali o „techniky“, které by vyvolaly emocionální reakce u klientů. Poučila jsem je o tom, že se mě ptali na špatnou otázku. Nejdůležitější částí jejich role není ani diagnóza, ani technika, ale to, aby se ukázali jako lidská bytost. Psychologie nevlastní utrpení. Lidé ano. Nemůžeme očekávat, že se s námi někdo podělí o své srdce, pokud jsme si nejprve nezískali místo v jeho životě.

Pokud jsme si s někým vybudovali silný vztah, můžeme ho velice opatrně vést na jeho zranitelné území. S malým dítětem můžeme číst obrázkové knížky o postavách, které mají velké city, se starším dítětem se můžeme podívat na film jako je „V hlavě“ (Inside Out), nebo s dospívajícím si můžeme povídat o písních, které poslouchá, nebo o „hrdinech“, které obdivuje. Naším úkolem je využít náš vztah k tomu, abychom se dostali na jejich stranu a pozvali je, aby s námi sdíleli svůj svět. Pokud je to vhodné, můžeme zpětně odrážet to, co jsme slyšeli, stále zranitelnějšími způsoby, například: „Smutek to zachránil – kdo si kdy myslel, že se to stane!“ Je to pomalá, ale konzistentní zpráva, že všechny pocity dítěte jsou vítané a že vztah dokáže zvládnout to, co je třeba říci, což pomalu sníží obrnění.

Abychom někoho doprovodili k jeho zranitelným pocitům, budeme muset být sami starostliví a být modelem otevřenosti ke zranitelnosti. To neznamená, že budeme dětem říkat, co k nim cítíme, ale spíše budeme reflektovat zranitelnost jako silnou a hodnotnou stránku. Můžeme se pak podle potřeby stále jemněji dotýkat emocionálních modřin v jejich životě.

2. Štítit je bezpečnou vazbou.
Pokud má dítě pečující vazbu, kterou může považovat za samozřejmost, jeho srdce bude chráněné tímto vztahem. S našimi dětmi zapomínáme, že skutečnost, že jsme jejich opatrovníci, ještě neznamená, že nám dali své srdce k úschově. Pokud je dítěti s někým skutečně pohodlně, může si dovolit odžít s touto osobou zranění života a najít v tom smysl. Nemůžeme vždy uchránit naše děti před zraněním, ale můžeme se ujistit, že nejsou vysláni do světa, aby se se vším vypořádaly samy. Je to naše láska a péče, která je chrání před odmítnutím, zradou a zármutkem.

Krása vazby spočívá v tom, že naše srdce může chránit někoho jiného před zraněním – je to nejvyšší lék a ochrana. Když moje děti naříkají kvůli svému školnímu dni a drsným slovům přátel, sbírám jejich slzy a připomínám jim, že nikdy nejsou příliš daleko od domova. Když poslouchám jejich emoční zranění, mým balzámem je říct jim, aby si to nebrali k srdci a aby se podívali na mě, na tu, kdo je zná nejlépe. Když se cítíme přemoženi a ztraceni, je to o tom, na koho se podíváme, kdo nás pomůže uzemnit, vycentrovat a přivést nás zpět k sobě. Je to starostlivost, která nás má spojit dohromady a učinit z nás pečovatele o srdce jeden druhého.

3. Ochrana před emočním zraněním a střetem se separací
Pokud mozek vybudoval emoční obrnění, můžeme se pokusit snížit potřebu ho mít vytvořením zón bez ostychu. Obvykle to budou chráněné prostory před vrstevnickými a sourozeneckými interakcemi, které děti zraňují. Znamenalo by to minimalizovat účast tam, kde chybí pozvání ke spojení, např. člen rodiny, který není laskavý k dítěti, nebo třída plná dětí, které šikanují.

Když je svět dítěte pro něj příliš emočně vyčerpávající, musíme se zamyslet, jak můžeme jejich svět změnit, abychom snížili potřebu obrnění. I když to může vést k některým těžkým rozhodnutím, dokud srdce nebude zpět ve formě, mohou se objevit problémy s chováním a pozastaveným vývojem. Když chybí srdeční činnost, prvním úkolem na řadě je resuscitace.

Při snižování počtu zranění bychom měli chtít prozkoumat svět dítěte, abychom zjistili, kde čelí příliš velkému oddělení. To může zahrnovat formy disciplíny, které jsou založeny na oddělení, včetně vykázání z pokoje a nadužívání metody přirozených následků. Snížit množství zranění může pomoct přechod na formy disciplíny, které jsou více založené na vazbě a jsou vývojově přátelštější. Když nastanou problémy, nejlepší cestou je najít způsob, jak udržet vztah uprostřed bouře. Například: „Tohle nefunguje. Promluvíme si o tom později,“ nebo „Nemůžu tě nechat to udělat. Vidím, že jsi frustrovaný/á, pomůžu ti to vyřešit.“ Když se emoční obrnění zasekne, běžně se objeví i problémy s chováním, které je třeba obejít, dokud se zranitelnější pocity znovu neobjeví. To zahrnuje ochranu ostatních, včetně důstojnosti rodiče a dítěte.

Je jasné, že úroveň emočního obrnění nemůžeme přinutit stoupat a klesat naší „vůlí“. To my neurčujeme. Je však v naší moci přijít do vztahu s někým, navázat vztah s jeho pocity a sdělit, že navzdory všemu je to náš vztah, který je tím nejbezpečnějším v jejich životě. Pokud je problémem příliš mnoho bolesti, pak je jistě odpovědí láska. Je to řešení staré jako lidstvo samo a jako takové musí být stále znovu vyprávěno ve světě, ve kterém se vše nadále separuje.

Překlad: Veronika Skuhrovcová, https://postscriptorium.cz/
Korektura: Veronika Skuhrovcová, https://postscriptorium.cz/
Odborná redakce: Xenie Majznerová, Lina Vizelman
Photo by ATC Comm Photo from Pexels

Shlédnutí: 71