Proč děti nepotřebují pozornost, ale pozvání

Jedna žena se mě zeptala, zda si myslím, že její dítě potřebuje více pozornosti. Její dcera byla úzkostlivá, neklidná, snadno frustrovaná a vzdorovitá. Matka se mě proto tázala, zda tyto projevy chování mohou pramenit z nedostatku pozornosti. 

Tato matka byla odhodlaná najít cestu ven z této slepé uličky, do které se s dcerou dostaly. Navrhla jsem, že položíme-li si jinak její otázku, mohlo by nám to poskytnou lepší vhled do celé situace. Zajímalo mě, jestli by se místo na pozornost, kterou své dceři věnuje, mohla zaměřit pro změnu na to, zda je dcera vnímavá k jejich vztahu. A pokud ne, tak jak by toho šlo docílit nebo posílit. 

Tato matka byla pečující, zodpovědná a věnovala své dceři pozornost v mnoha odhledech – promlouvala k ní, když se chovala nevhodně, starala se, aby měla hotové úkoly, a každý den ji pomáhala vypravit se z domu. Tato máma strávila mnoho času hádkami s dcerou, vyjednáváním s rozzlobenými sourozenci a snahou najít pro ni dostatek společného „kvalitního času“. Pozornost této matky nebyla zdrojem problému.  

Věnovat dětem pozornost 

Ukazuje se, že pozornost není tím z čeho rosteme – je pomíjivá a nestálá. Je rychlým řešením, které ale vyprchá ve chvílí, kdy je pozornost zaměřena jinam. To, co děti potřebují je něco mnohem výživnějšího. Něco, co přetrvá až do dospělosti. Potřebují pozvání ke vztahu, který je přivede k odpočinku. 

Každá lidská bytost se rodí s vrozenou touhou po kontaktu a blízkosti s ostatními. Zesnulý neurovědec, Jaak Pankseep, to nazval „hledající instinkt“ a tvrdil, že se vyskytuje u všech druhů savců. Tento hledající instinkt je důvodem, proč děti touží po naší blízkosti a vede je k tomu, aby se nás držely. Tato vysoká potřeba sounáležitosti není chybou, ale součástí plánu přírody udržet je dostatečně blízko na to, aby o ně bylo postaráno. 

Zastaralé povídačky o tom, že se dítě jen snaží získat naši pozornost nerozumí této instinktivní potřebě po spojení. 

Je zcela přirozené, že děti vyžadují naši pozornost mnoha různými způsoby, od těch fyzických, jako je lezení a věšení se na nás, přes emocionální vyžadování naší pozornosti vyrušováním, nebo jednoduše slovním sdělením „Já chci maminku“. Problém není v jejich touze po spojení, ale spíše v tom, jaká je jeho náplň. Poskytovat dětem to, co si vynucují, anebo jednoduše reagovat na jejich požadavky nepomáhá jim odpočívat v naší péči. Ve skutečnosti je to může dělat ještě víc neklidnými a neschopnými se nasytit. Nebyly totiž stvořeny pro to, aby poutaly naši pozornost, ale aby pro ně byla samozřejmostí. 

Nemá smysl sáhodlouze diskutovat o kvalitě vs. kvantitě času stráveného s dítětem. Takové polemizování se míjí účinkem, protože začínáme řešit čas, strávený s dítětem, místo toho abychom řešili pozvání do vztahu.  

Vztahy nemůžeme rozkouskovat na časové úseky a vteřiny. To, zda toužíme s dítětem být, vřelost, která z našeho spolubytí vyzařuje, a upřímný požitek z hezky strávených chvil, je něco, co těchto měrných jednotkách chybí. 

Pokud je náš čas s dítětem založen na odpočítávání minut do konce nebo nezúčastněnému přecházení od jedné činnosti k druhé, stává se čas měrnou jednotkou místo emocí mezi námi. Tady bychom se měli sami sebe zeptat: 

• Chceme dětem porozumět, naladit se na jejich emoce a vidět svět jejich očima? 
• Budeme dělat víc, než jen reagovat na jejich požadavky, a místo toho se ujmeme vedení v péči o ně?
• Odpočítáváme společně strávené hodiny nebo jdeme více do hloubky a záleží nám na tom, jestli se na nás může dítě spolehnout? 

Pozvání do vztahu 

Nemůžeme zbavit děti jejich touhy po vztahu prostým reagováním na jejich volání po pozornosti. Je nutné, abychom se chopili iniciativy a poskytovali jim co potřebují, v ještě větší míře, než kterou vyžadují a abychom převzali zodpovědnost za naplňování jejich touhy po spojení. Pokud se musí snažit, aby získali naši pozornost, potom si v ní nemohou odpočinout. Naopak se dostanou do zajetí vlastního předvádění se, které jim pozornost zajišťuje.  

Ve chvíli, kdy tato matka začala chápat proč dávání pozornosti své dceři není řešením, pozvala ji k něčemu hlubšímu. Pozvala ji ke vztahu, ve kterém se může uvolnit, aby se mohla osvobodit od největší touhy, jakou jen lidské srdce může mít. Bylo to pozvání ke vztahu, o který její dcera nemusela usilovat, ani být dost dobrá, aby si ho zasloužila. 

Bylo to pozvání k tomu být slyšena, viděna i ve své zranitelnosti, pozvání k pocitu důležitosti, přijetí a sdílení tajností. 

Součástí onoho pozvání do vztahu zůstaly hranice, omezení a umění říct své dceři pevné „ne“. Matčina velkorysost se ale promítla do přijetí dceřiných emocí – frustrace, vzdoru a rozrušení, bez toho, aniž by se je snažila měnit nebo hned napravovat. Zatímco byly vysvětlovány pravidla chování a přístupu k okolí, vznikl prostor pro vyjádření dceřiných pocitů, když se věci neděly podle jejích představ. Matka se dokázala zlepšit v tom, aby dceřiny chvíle rozčilení nebyly pro ni nadále spouštěčem. Dokázala zůstat klidná tváří v tvář dceřinému vzdoru a tím potvrzovala, že žádné chování ani emoce nemohou ohrozit jejich vztah – její dcera tak mohla daleko hlouběji procítit, co znamená plné přijetí. 

Děti nepotřebují pouze naši pozornost, ačkoliv i ta je pro ně součástí onoho pozvání do vztahu. To, co skutečně potřebují cítit, je pocit blízkosti i v těch chvílích, kdy nenaplnily naše očekávání.  Potřebují cítit, že naše touha s nimi být stále přetrvává, je velkorysá, neochvějná, bezpodmínečná, osobitá, výjimečná a prostá jakéhokoliv dokazování.  

Čemu věnujeme pozornost? 

Růst dítěte je poháněn z místa, ve kterém se cítí uvolnění a vnitřní klid, a to je ve chvílí, kdy je pro ně pozvání do vzájemného vztahu samozřejmostí bez jakéhokoliv úsilí. Nikdy neuspokojíme jejich potřeby pouhým reagováním na jejich požadavky. Pokud musíte pracovat, abyste získali lásku, nemůžete v ní odpočívat, jak tvrdí Gordon Neufeld. 

Je potřeba, abychom nabídli opravdu hluboké pozvání ke vztahu, které pramení z niterné potřeby ukryté v každém z nás, a stali se tak sami náplní potřeb našich dětí. Znamená to, projevovat se laskavěji a shovívavěji tam, kde to oni ještě nedokážou. Znamená to také, že musíme být velkorysí a přijímat jejich emoce, ve chvílích, kdy maříme jejich plány a převzít vedení v péči o ně. Znamená to, že společně vytvoříme celoživotní pouto, které pro ně bude bezpečným přístavem a místem oddechu. 

Když budeme vytvářet bezpečné vztahy s našimi dětmi, budou si moci přirozeně hrát a zrát. 

Osvobodí se od nejhlubší touhy, která je v každém z nás, a která je nasycena pouze tehdy, mají-li někoho, kdo o ně chce pečovat. Láska by měla být dobrovolným darem od těch, kterým na nás záleží a tomu stojí za to věnovat svou pozornost. 

Zdroj: Why Kids Don’t Need Attention but an Invitation
Překlad: Jana Fabíková
Odborná redakce: Xenie Majznerová
Foto: cottonbro studio

Shlédnutí: 230