„Nemůžeš vždy dostat to, co chceš“ – úloha slz při pěstování odolnosti

Zdá se, že chybí kulturní moudrost, která by brala na vědomí význam slz, které přinášejí dítěti úlevu od věcí, které chce, ale nemůže je dostat. Zatímco rodiče na internetu nejčastěji vyhledávají “záchvaty vzteku”, zdá se, že málokdo rozumí podstatné roli slz, které mají vyřešit marné usilování a frustraci. Přesto slzy nabízejí úlevu od zklamání, která jsou součástí života, od rozrušení, která dítě potkají, a od bolesti, kterou bude cítit. Jsou to tzv. smutné slzy, které signalizují, že se dítě vzdalo hranicím, které jim nastavujeme, jako třeba zákaz další sušenky nebo zmrzliny, nebo naše neschopnost opravit nebo zajistit něco, co chtějí. Život je plný zklamání, nemůžeme být pořád první, nemůžeme jen vítězit, nemůžeme vždy získat to, co chceme, a neudržíme si pořád nablízku ty, které chceme. Slzy jsou nejlepší odpovědí a reakcí na frustraci, která přichází tváří v tvář marnostem života. Jak uvádí Aletha Solter: „Když děti pláčou, bolest už se stala. Pláč není bolest, ale způsob, jak si ulevit.“

Ne všechny slzy jsou stejné – je rozdíl mezi slzami naštvání a slzami smutku. Základem adaptace a odolnosti jsou smutné slzy. Smutné slzy jsou ty, které vznikají v reakci na uvědomění, že něco není možné změnit. Je to místo, kde se frustrace proměňuje v kapitulaci, kde kňourání i útočná energie se zmírňují a existuje už jen odpočinek od marného snažení. Právě tady se rodí odolnost, v uvědomění si toho, že můžete přežít skutečnost, že nedostanete to, co chcete. Slzy naštvání na druhou stranu pohání hrubá frustrace (agrese – pozn. redaktorky). Tyto slzy jsou běžné u malých dětí, přičemž každé z nich má vlastní způsob vyjádření frustrace: kopání, bití, řvaní, štípání, kousání a citlivé dětí mohou mít sklony k poškozování sebe. Když se zaměříme jenom na útoky dítěte, můžeme přehlédnout frustraci, která je způsobuje a s ní i příležitost převést frustraci na smutné slzy.

Kolem čtyř let se fyzické podoby útoku postupně nahradí slovním pojmenováním – a to je dobré znamení! To znamená, že se už vyvíjí schopnost používat slova k vyjádření svých emocí, místo fyzického napadání. Je důležité si pamatovat, že děti pohlcené emocemi se neumí ovládat až do věku mezi 5 a 7 lety (pokud měly ideální podmínky pro vývoj), citlivější děti až do rozmezí 7 a 9 let. Když je dítě hodně frustrované, tak jsou to právě smutné slzy, které mu pomáhají najít ztracenou rovnováhu.

Věda o slzách

William Frey, známý badatel, který studoval chemické složení slz, říká, že smutné slzy nejsou stejné, jako ty, které roníme, když krájíme cibuli. Smutné slzy jsou plné toxických proteinů, kterých se tělo zbavuje za účelem navrácení emočního systému zpátky do rovnováhy (1). Ve Vingerhoetsově knize „Why Only Humans Weep“ (Proč pláčou jenom lidé) propojuje vědu o pláči se složitými interakcemi v těle (2). Nervový systém je zodpovědný za spuštění slz a prožitek odpočinku. Této interakci pomáhají speciální neurotransmitery. Když mozková struktura amygdala v limbickém systému rozpozná, že dítěte potkalo marnost, přeřadí to v nervovém systému a aktivuje se parasympatický systém. Dítěti mohou téct slzy nebo může prožívat zklamání a smutek. Tyto stavy jsou také doprovázené uvolňováním oxytocinu, vazebného hormonu, který tlumí biologický stresový hormon, kortizol. Když děti pláčou a jsou utěšované pečující osobou, díky tomuto spojení se zvyšuje hladina oxytocinu a snižuje se hladina hormonů souvisejících se stresem. Slzy nejsou problémem, ale signálem od dítěte k nám, že nějaký problém mají, aby získaly podporu, kterou potřebují.

Měli bychom zpozornět, pokud dítě ztratilo schopnost vyjadřovat smutek, neprojevuje znepokojení, zklamání, nemluví o tom, že se cítí osaměle, nebo že se bojí. Vyjádření slz nebo smutku je klíčem k pochopení zranitelných emocí a zda je prožívají. Pokud dítě necítí smutek, pocit starostlivosti může být rovněž potlačen. To ale není chyba v dítěti, je to odpověď na prostředí, které je příliš zraňující, proto mozek používá emoční obrnění. Dítě, které má zablokované slzy, bude frustrované – hodně – a často se bude chovat útočně. V takových případech, když se dospělý zaměřuje na útočné chování a používá tresty, se frustrace a útočná emoční energie bude nadále zhoršovat. Potřebujeme se vrátit k emocím, které řídí útočné chování – ke kořenům frustrace, která ho pohání.

Dospělí jako vrcholní utěšovatelé

Naší rolí je pomáhat slzám našich dětí téct a spočívá v přijetí skutečnosti, že dětské slzy musí vyjít ven. Naše zaměření na rozum a zdůvodnění není vhodné, jde o jejich zraněné pocity a zklamání. Jde o velkorysé pozvání, které od nás potřebují, abychom přivítali jejich slzy a vše, co pro ně znamenají. Zatímco nemusíme vnímat jako velký problém rozbitou hračku, prohranou hru, nebo to, že nedostanou další sušenku – pro ně to ale velký problém je – zejména, když se to stane poprvé. To, co od nás potřebují, je prostor pro své slzy a zklamání, které je pociťováno v nepranýřujícím a nerepresivním prostředí. Nepotřebují nás svým vztekem rozhodit, abychom zastavili to, co má odejít. Potřebují dospělé, kteří je podrží a provedou přes tu bouři emocí, aby se vztek mohl změnit na smutek, když přijmou nastavené hranice a omezení. Je to o tom, jakým způsobem nabízíme objetí nebo laskavá slova, vřelou přítomnost, pozvání k blízkosti, prostor k pláči a trpělivost to přečkat. Právě v těchto slzách dochází k transformaci a adaptaci – zde si uvědomují, že mohou přežít to, co nefungovalo, nemůže fungovat, nebude fungovat nebo by nemělo fungovat – a že jsou navzdory tomu v pořádku. Dnes je to třeba sušenka nebo zmrzlina, ale tímto je připravujeme na cestu pro větší zklamání, která někdy přijdou – špatná známka, práce, kterou nedostanou, nebo neopětovaná láska.

Malé děti by se neměly starat o své pocity, teprve se je učí pojmenovat. Měli bychom přestat přenášet naši zodpovědnost za neštěstí dítěte na dítě pomocí vět jako. „Kontroluj své chování“, „Zklidni se“, „Proč to nemůžeš pochopit“, „Já jsem ti to říkala už stokrát“, „ Nechovej se tak“, „Přestaň s tím“, „Musíš myslet víc pozitivně,“ nebo klasika „Nebreč – nebo Ti dám důvod, abys měl proč brečet.“ Musíme zasáhnout, abychom se postarali o jejich frustraci a slzy, jsou pro nás nejjasnějšími signály, že potřebují naši pomoc. Naším cílem je pomoct dítěti pochopit, co se odehrává za jeho slzami, ale dítě neodhodí své emoční obrnění jen tak pro někoho.

To, co děláme tváří v tvář slzám našich dětí, jak slzám vzteku, tak slzám smutku, jim poskytne informace o tom, jaký typ opatrovníka jsme a zda mohou důvěřovat, že se o jejich srdce postaráme. Mohou nám svěřit své zraněné pocity? Mohou nám věřit, že je dovedeme přes jejich hrubou frustraci (agresi) až k slzám? Pokud jim nedovedeme pomoct překlenout tyto bouře, pak se nás nebudou moct držet. Nedokážeme vést své dítě ke zralosti, když nás nebude následovat.

To, co považuji za opravdu ironické, je, že když dáme prostor slzám našich dětí, zjistíme, že nás to mění taky. Když se musíme emocionálně protáhnout, abychom vytvořili prostor pro emoce, které v nás vyvolávají naše děti, rosteme s nimi i my. Naše láska k nim nás může učinit emocionálně zralejšími tím, že nás nutí mírnit naše silné reakce. Pokud jste někdy museli zadržovat své frustrace před dítětem, tak přesně víte, co tím myslím. Mám naději, že když budeme čelit slzám našich dětí, budeme dostatečně blízko k vlastním slzám, abychom instinktivně věděli, co od nás nejvíce potřebují.

(1) Aletha Solter, “Understanding tears and tantrums,” Young Children 47, no. 4 (1992): 64–68.

(2) William H. Frey and Muriel Langseth, Crying: The Mystery of Tears (Minneapolis, MN: Winston Press, 1985).

(3) Ad Vingerhoets, Why Only Humans Weep: Unravelling the Mysteries of Tears (Oxford: Oxford University Press, 2013).

(4) Gordon Neufeld, Making Sense of Kids Course, (Vancouver: Neufeld Institute, 2013).

Překlad: Jana Todova
Korektura: Veronika Skuhrovcováhttps://postscriptorium.cz/
Odborná redakce: Xenie Majznerová
Zdroj: “You Can’t Always Get What You Want” – The Role of Tears in Cultivating Resiliency
Foto: Pexels

Shlédnutí: 241