Pamatujme si na výsledek, po kterém toužíme

Autorka: Pamela Whyte

Když se narodila moje nejstarší dcera, celý svět se smrsknul na velikost její tváře, dotek její kůže, zvuk jejího pláče. Dny se prodloužily, pod očima jsem měla tmavé kruhy z vyčerpání a veškerá moje energie se soustředila na tady a teď, abych uspokojila všechny momentální potřeby kojence s kolikou.

Jednoho dne jsem konečně vzhlédla a uvědomila si, že uplynulo šestnáct let. Byla tady, mladá žena, která mě přerostla o tři palce a sebevědomě na mě ze své výšky shlížela! Dny jsou dlouhé, ale roky krátké.

Často na tuto zkušenost vzpomínám, když řeším obavy a strach mladých rodičů. Toužím jim zprostředkovat pohled na konečný cíl rodičovství: laskavého a aktivního dospělého schopného navazovat hluboké vztahy a postavit se na vlastní nohy.

To je to, co většina rodičů chce, ale během dlouhých dnů nám zrovna tyhle cíle často na mysl nepřijdou. Zajímá nás, jak přimět děti, aby si uklidily ponožky, přestaly bít sourozence a převzaly zodpovědnost za některé domácí práce. Situace v napjatých okamžicích nás často svede k přesvědčení, že cokoliv, co vyřeší aktuální problém, také povede k žádoucímu výsledku – zralému dospělému člověku.

Bohužel život není tak jednoduchý a díky mnoha dnešním běžným rodičovským praktikám sice budeme mít obývák bez ponožek, po kterém toužíme, ovšem za cenu našeho vztahu s dětmi a vlastně i za cenu jejich zralosti. Dvě dnešní nejběžnější rodičovské praktiky mohou způsobit zatvrzelost srdce, která brzdí vývoj a brzdí samotné procesy zrání nezbytné pro formování takového dospělého, kterého bychom si přáli poslat do světa.

Když dětem upíráme spojení s námi, abychom je “srovnali” (běžně používanou metodou dnešních rodičů využívající odmítání je počítání do tří), tak tím dítěti sdělujeme, že je přijatelné pouze tehdy, když jeho chování naplňuje naše očekávání. Stejný efekt vyvoláme tehdy, když proti nim použijeme to, na čem jim záleží (a zlehčeně to označíme jako „následky“).

Představte si, že bychom tyto metody používali ve vztazích s našimi partnery. Představte si, že by mi manžel vzal klíče od auta, protože jsem neuklidila kuchyň, když jsem řekla, že to udělám. Co kdyby mi manžel řekl, když jsem podrážděná z práce po příchodu domů hodila kabelku a kabát na židli, místo abych je uklidila, že ačkoli mě miluje, je toto nepřijatelné chování a musím jít do svého pokoje, dokud nebudu připravená chovat se přiměřeně?

Kolikrát by se to muselo stát, než bych se vůči němu zatvrdila? Za jak dlouho bych na jeho “výchovu” reagovala obracením očí v sloup a hláškami typu „je mi to jedno“. S jakou pravděpodobností bych o čtvrt hodiny později byla ochotná přijmout jeho laskavé, přátelské rady?

Proč riskovat, že vyvoláme tyto reakce u našich dětí? Pokud se mají stát pečujícími lidmi, potřebují pečující srdce. Když provokujeme jejich instinkty, aby se přestali zajímat o nás, o ty, kteří je mají vést a poskytovat jim orientaci ve složitém světě, v němž musí žít, zaděláváme si na potíže. Dny jsou dlouhé – ano – ale roky jsou krátké a my musíme mít na paměti, kam směřujeme, abychom co nejlépe jednali na místě, ve kterém se právě nacházíme.

Zdroj: » Keeping the End in Sight (neufeldinstitute.org)
Překlad: Jarmila Vařeková
Odborná redakce: Xenie Majznerová
Foto: Vinicius Wiesehofer přes Pexels

Shlédnutí: 479