Děti se zvýšenou citlivostí a hypercitlivé děti

Autorka: Natalia Lysak

Proč lidé studují? Někdo proto, aby získal diplom a dobrou práci. Jiný proto, že svou vysněnou práci našel a chce důkladně prostudovat vše, co s ní souvisí. A někdo musí studovat, protože bez toho to prostě nejde. Život ho k tomu vede. To se mi stalo po narození mého nejmladšího syna.

Když mu byly 2 roky, dozvěděla jsem se, že existují děti se zvýšenou citlivostí. A začala jsem číst a studovat vše, co jsem k tomuto tématu našla. Mnoho věcí jsem si tím ujasnila, ale co jsem s tím vším měla dělat?

Když bylo mému chlapci 3,5 roku, dostala jsem se už téměř do slepé uličky, ale nehodlala jsem v ní zůstat. Chtěla jsem pomoci svému dítěti i sobě. Tak se v mém životě objevil Institut Neufelda. Tehdy jsem si konečně mohla vydechnout. Ne že by se všechno změnilo a bylo jiné. Změnil se můj pohled na situaci a tím přišly změny i do našeho života.

Čím mě tolik oslovil a jak mi přístup k vývoji založený na vazbě Dr. Neufelda pomohl v jednání s dítětem se zvýšenou citlivostí? Gordon Neufeld mluví o těchto dětech nikoli z hlediska symptomů, poruch, zvláštností, nikoli z hlediska diagnóz a problémů s chováním, ale z hlediska jejich vnitřního světa, jejich emocí a potřeb. Pomáhá nám tak skutečně uvidět naše děti. Protože “to, co děláme, závisí na tom, co vidíme.”

Není tajemstvím, že přestože k nám všem přichází stejné podněty z okolního světa, každý je vnímáme jinak. A toto vnímání závisí na tom, jak funguje náš mozek, nervová soustava, jak citlivou máme pokožku, jakou máme termoregulaci a na mnoha dalších faktorech. Právě kvůli naší odlišnosti, kvůli naší jedinečnosti každý z nás reaguje na vnější svět po svém: stejný zvuk bude pro někoho normální, ale pro někoho jiného příliš intenzivní. Někdo bude v zimě chodit v tenké bundě, někomu bude zima i v kožichu. Jedna a tatáž událost bude pro jednoho bezvýznamná, druhý ji bude vnímat naopak jako vzrušující zážitek.

Systém regulace senzorické informace (SRSI)

Náš mozek je vyvinutý tak, že je schopen přijímat pouze 3-5 % vjemů z vnějšího světa. Velkou část práce mozek věnuje filtrování těchto 95–97 % vstupních informací. Často si myslíme, že abychom nějaký problém vyřešili, musíme se na něj soustředit, zkoncentrovat se, věnovat mu pozornost. Ve skutečnosti je hlavním úkolem mozku odfiltrovat zbytečné informace. Je to podobné jako při ladění rádia: abyste zachytili požadovanou frekvenci, musíte eliminovat veškeré rušení.

K tomu má mozek speciální filtrační systém – systém regulace senzorických informací (SRSI). Tento systém je velmi složitý a řídí ho limbický systém (tzv. emocionální mozek). A právě tento systém „rozhoduje“, jaké informace a v jakém množství by se měly do mozku předat. Je jako pomyslná stráž, jako první obranná linie mozku.

Ale SRSI může být i slabý nebo nefunkční. Může být jako síto s malými a hustými otvory, nebo naopak s velkými, anebo může být jako úplně děravé síto.  V takovém případě mozek přijímá více podnětů nebo mnohem více, než potřebuje a než je schopen zpracovat. A protože na to mozek není evolučně uzpůsoben, přetíží se smyslovými signály, což dále způsobí motorické a emoční přetížení. 

Takto popsala Jule Epp svého syna ve svém článku Autismus a emoce (Autism and Emotion)

“Na druhou stranu bych neřekla, že odejít z domu a být venku bylo příjemné. Štěkající psi. Pláč jiného dítěte. Zvuky projíždějících aut. Všechno ho rozčilovalo. Ale dokonce i v našem bezpečném domě ho jakýkoli nečekaný zvuk – kýchnutí, zakašlání nebo zazvonění telefonu – vyděsil a skončil panickým pláčem. O vysavači ani nemluvě. Návštěvy, zejména maminek s dětmi, které jsou přirozeně hlučné, byly noční můrou. Idylické představy vzít dítě na kurz masáží nebo na lekce plavání vzaly rychlé za své.

V čem byl problém? Dlouho předtím, než byl mému synovi diagnostikován autismus , jsem věděla, že je citlivý. Extrémně citlivý. Dlouho předtím, než jsem pochopila podstatu autismu, jsem věděla, že můj syn podněty nefiltruje. Zdálo se, že svět do něj proniká přímo a nadmíru ho zahlcuje.“

Co je typické pro děti s vysokou citlivostí a hypercitlivosti

Pokud je SRSI slabý, setkáváme se s vysokou citlivostí, v případě, že má dysfunkci, máme co do činění s hypercitlivosti. Při hypercitlivosti je mozek zahlcen smyslovými podněty nad normální hladinu, a proto je nedokáže interpretovat a zpracovat. Systém regulace senzorické informace neplní svou ochrannou funkci.

Při vysoké citlivosti dochází ke zvýšení citlivosti na senzorické informace, ale systém regulace senzorických informací nejeví známky dysfunkce. Mozek propouští větší množství vnějších podnětů, ale ne více, než dokáže zpracovat, a proto nedochází k přetížení smyslů. V tomto případě mluvíme o vysoce citlivém SRSI.

To znamená, že hypercitlivost a vysoká citlivost jsou dvě různá kontinua, ale existuje něco, co je spojuje. V obou těchto případech potřebuje mozek více odpočinku kvůli zvýšené zátěži A to lze zajistit nejen spánkem, ale také volnou hrou, která je vlastně aktivním odpočinkem.

Děti se zvýšenou a hypercitlivosti jsou vnímavější, takže jsou zranitelnější. Jak se trefně vyjádřil Gabor Maté, tyto děti trpí „emoční alergií“.

U těchto dětí je snazší vyvolat alarm, proto mají tendenci stávat se alfou. Když vás svět ohrožuje, zdá se být správným řešením mít všechno pod kontrolou. Ale bohužel tomu tak není. Děti by se neměly starat o své bezpečí. Důsledkem toho je totiž potřeba všechno ovládat a ta jen zvyšuje úzkost.

Tyto děti mají také aktivnější imunitní systém, který je součástí systému alarmu. Když je informací příliš mnoho, mozek se zběsile snaží všechno definovat, ať už jde o jídlo nebo o oblečení. Například, tyto štítky – vadí nebo nevadí. Mozek doslova umírá potřebou rozlišit, co mu vyhovuje a co ne.  A tak se nakonec něčemu přiřadí status nepřítele a objeví se alergie.

Děti se zvýšenou a hypercitlivostí mají větší problémy s integrací, smyslovou i motorickou. Čím více podnětů a čím jsou intenzivnější, tím obtížnější je vnímat je najednou. Také oblasti mozku zodpovědné za integraci, za souběžné vnímání různých pocitů, rostou pomaleji. Z toho pramení impulzivnost a agresivita .

Mají rovněž větší problémy s adaptací. Smyslem adaptačního procesu je přijmout, že v životě existuje obrovské množství situací a věcí, které nesplňují naše očekávání nebo nefungují. Ironií a paradoxem je, že vysoce citlivé a hypercitlivé děti potřebují mnohem více adaptace, než ostatní, protože zažívají mnohem víc toho, na co se mají adaptovat. Jenže právě s tím mají obrovské problémy. Je neuvěřitelně těžké je přivést k pocitům marnosti a k slzám. U klasického autismu a u dětí v autistickém spektru je velmi obvyklý syndrom absence slz.

Podle G. Neufelda je hypercitlivost jádrem celé řady syndromů od nadání po autismus. Když SRSI nefunguje, když tento systém neumí odfiltrovat dostatečné množství podnětů, vede to nejen k různým problémům, ale i k životu „bez kůže“. Hypercitlivé děti nemají tuto virtuální pokožku, která by je chránila před příliš intenzivním vnějším světem. A kvůli tomu, že do nich proniká jakoby celý svět, vzniká sekundární efekt, jakoby už v nich samotných bylo příliš mnoho „hluku“.

Úlohy SRSI

První úlohou SRSI je, aby odfiltrovalo „šum “. Všechny zbytečné informace jsou chápány jako “šum”. Je to 95-97% z celkového objemu informací, které mozek dostává. Pokud SRSI tento úkol neplní, mozek je doslova zaplaven „šumem“. Je obtížné nebo nemožné oddělit důležité informace od „šumu“. Všechno je stejně důležité. Například když systém funguje, dítě jasně rozezná matčin hlas volající na něj na hřišti uprostřed veškerého hluku a hučení hlasů a dalších vjemů. Ale když systém nefunguje, vznikají velké potíže.

Neschopnost odfiltrovat “šum” neumožňuje SRSI vykonávat druhou úlohu, což je stanovení priorit pro pozornost. Z nich jsou hlavní vazba (attachment) a alarm. Vazba zajišťuje naše přežití. Alarm vybízí k opatrnosti v případě nebezpečí, takže je také nezbytný pro přežití. Prioritou pozornosti by také mělo být uspokojování základních potřeb – hladu, žízně a fyzických potřeb.

Pokud SRSI není schopný stanovit priority pro pozornost, dítě nelne k blízkým lidem a chová se neopatrně tehdy, když to situace vyžaduje. Pokud nám dítě neprojevuje přirozenou náklonnost, zraňuje nás to. A my sami pak máme někdy problém se o takové dítě postarat. Takové děti se mohou ztrácet, což se v případech klasického autismu často stává, protože nejsou schopné soustředit se na lidi, ke kterým mají vazbu. Se stejnou důležitostí sledují všechno okolo. Tyto děti někdy nevnímají své základní životní potřeby.

Třetí úlohou SRSI je chránit pocity. Občas máme obrannou slepotu, jako bychom měli na očích klapky pro koně. Je to nezbytné, abychom mohli fungovat ve zraňujících situacích. Všichni potřebujeme ochranný mechanismus proti zranění. Když odfiltrujeme smyslové vjemy, které by nám bránily fungovat ve zraňujícím světě (úzkostné vzpomínky, známky odmítnutí, pocity nejistoty), tak se s větší pravděpodobností ochráníme před zraněním. Chránit smysly před zraněním znamená CHRÁNIT SE PŘED tím, co může způsobit bolest.

Když SRSI nefunguje, mozek se nemůže chránit před příliš silnými pocity, před tím, co je nesnesitelné. Často si nemůžeme vzpomenout na některé znepokojivé, bolestivé události z našeho života. Ale tyto děti si pamatují, co se stalo před 10 lety. Do nejmenších detailů. A jak přesně to na ně působilo, jak je to bolelo, protože proti tomu nemají žádnou ochranu. Tyto pocity je zaplavují znovu a znovu. Nedokážou se ochránit před zraňujícími vzpomínkami.

Jak mohu pomoci vysoce citlivým nebo hypercitlivým dětem?

Co můžeme dělat, když máme takové dítě, pro které je tento svět příliš intenzivní a působí na něj mnohem silněji než na ostatní (a než bychom si asi přáli). Jak můžeme jako rodiče takovému dítěti pomoci?

Nejprve se postavte na stranu dítěte. Gordon Neufeld má překvapivě přesný popis vztahu rodiče a dítěte, který nazývá “tanec vazby”. Musíme najít svůj vlastní rytmus, vhodné kroky, správné tempo, abychom mohli začít tančit s dítětem, jehož mozek má taková specifika. Může to být obtížné, ale je to nutné.

Buďte na stejné straně navzdory rozdílům a navzdory tomu, co se v dítěti může zdát nepochopitelné a co vás děsí. V přístupu vývoje na základě vazby dáváme dítěti dvě pozvání. První je, aby prostě bylo v našem životě a druhé, aby bylo samo sebou. Přijmout odlišnosti je součástí toho druhého pozvání. Zveme dítě do svého srdce takové, jaké je, s takovým mozkem, který má. To je první krok v našem tanci vazby. Tím pokládáme základy pro vztah a vytváříme kontext pro vývoj, pro odhalení vnitřního potenciálu tohoto konkrétního dítěte.

Přijměte a oceňte jedinečnost svého dítěte, netlačte ho do normálu. Pokud chápeme, že je naše dítě “vytvořené” jinak, pokud ho vidíme zevnitř, pak se ho nemusíme snažit napravovat, dělat „normálním“. Ano, žijeme ve společnosti a někdy je velmi těžké zůstat neutrální a nesrovnávat své dítě s ostatními dětmi. Vždy ale musíme mít na paměti, že srovnávat dítě můžeme jen s ním samotným v procesu JEHO vývoje.

Jonathan Mooney, který má diagnostikovanou dyslexii a ADHD, aktivní obhájce práv lidí se specifickým vývojem, říká:

 “Ze složitých dětí vyrůstají zajímaví dospělí.”

“Nepotřebuješ, aby tě někdo napravoval. Potřebuješ někoho, kdo bude bojovat za tebe a s tebou, protože se s tebou zachází nespravedlivě. Je nepřijatelné, aby byl někdo kvůli své odlišnosti izolovaný.”

Musíme se pro dítě stát spolehlivým průvodcem, abychom ho opatrně vedli zraňujícím územím, a spolehlivým štítem, který ho bude chránit před bolestivými šípy vnějšího světa.

Když jsme si uvědomili a přijali fakt, že dítě má slabé nebo nefungující SRSI, jakmile jsme se na to adaptovali, situace hned vypadá jinak. Je to jako s nezralými dětmi, když přebíráme na sebe práci vědomé části mozku, tak se v tomto případě stáváme virtuální pokožkou, nárazníkem mezi dítětem a vnějším světem. Práci SRSI se snažíme v rámci možností vykonávat sami.

Je nesmírně důležité, abychom se zaměřili na to, jak pomoci dětskému mozku najít náhradní cestu, a pomohli jeho potenciálu se rozvinout v daných podmínkách. Přitom pracujeme s mozkem, který dítě má, a nesnažíme se ho uvést do normálu. Jak říká Jule Epp, potřebujeme „pracovat S mozkem, nikoliv PROTI mozku “.

Co to znamená “převzít funkci SRSI”

Pomáháme dítěti filtrovat “šum” a pomáháme rozlišit to, co je podstatné. Proto snižujeme stimulaci všude, kde to jenom jde.   Pokud dítě nesnáší hlasité zvuky, dáme mu před odchodem z domu chrániče sluchu. Velkou pomoc při snižování stimulace poskytují rutiny, rituály a zvyky, díky kterým může svět snáze předvídat.

Nejnáročnější zkušeností jsou pro každého člověka sociální kontakty. Proto, pokud sociální interakce způsobuje příliš intenzivní reakce u dítěte, je třeba je v rámci možností omezovat. A vždy pozorně sledovat, kolik je dítě schopné zvládnout.

Nastavujeme priority pozornosti na vazby a alarm. Pomáháme dítěti vyrovnávat se se situacemi, které v něm vzbuzují úzkost. Vytvářením rituálů a návyků, které podporují vazbu, také pomáháme dětem snižovat jejich alarm. Činnosti, které se nemění,   jako je jídlo, oblékání a společné aktivity, poskytují pocit stability a bezpečí.

Dětské pocity ochraňujeme tím, že je chráníme před příliš intenzivními událostmi, které je mohou zranit a způsobit příliš silnou duševní bolest. Tyto děti bývají hodně stydlivé. Neměli bychom se snažit stydlivost svého dítěte “léčit”, předělávat ho na “normální”, brát ho na místa, kde se mu budou posmívat, kde se bude stydět.  To může způsobit hluboké duševní rány. A může to být pro tyto děti prostě neúnosné. Proto je chraňte, kde to jde, před „špatnými scénáři“.

Statistiky ukazují, že děti s Aspergerovým syndromem jsou vystaveny vysokému riziku šikany. Až 94 % dětí s Aspergerovým syndromem se stalo obětí šikany.1

Děti s Aspergerovým syndromem mají tendenci si v duchu stále dokola přehrávat epizody šikany. Jsou posedlé detaily a tvoří z nich nekonečné smyčky, které si opakují znovu a znovu. To znamená, že i jediná epizoda šikany může mít trvalý negativní dopad na sebevědomí, úroveň úzkosti a deprese dítěte s Aspergerovým syndromem. Představte si důsledky šikany, ke které dochází každý týden.”

Ochrana pocitů neznamená, že musíme chránit dítě před vším, držet ho v izolaci a pod přehnaným dohledem, jak se mnozí mylně domnívají. Jde o to, že je potřebujeme ochránit před nadměrnou stimulací, která způsobuje smyslové přetížení. Nejde tedy o to, aby se dítě nikdy nerozrušilo, jde o šetřící režim pro děti, jejichž míra zranitelnosti je velmi vysoká.

Citlivé děti jsou náchylnější k problémům s vazbou.

SRSI chrání lidský mozek před zbytečnými vjemy a tak mu poskytuje ochranu před nadměrnou stimulací. Co se ale stane, když je SRSI slabý nebo nefunkční? Neplní svou ochrannou funkci a dětský mozek je „zaplavený“, vzniká senzoricko-motoricko-emocionální přetížení. Jedná se o „domino efekt“, kdy se kvůli poruše v jednom systému hroutí všechny ostatní. Mozku pak nezbývá nic jiného, než začít hledat další možnosti ochrany před smyslovým přetížením. A mozek si je najde.

Právě dysfunkce SRSI mají dalekosáhlé důsledky pro vývoj dítěte. A to především pro rozvoj vztahů, pro vznik a prohlubování vazby. Jak píše Jule Epp ve svém článku Autismus a emoce:

„Moje děti s autismem se prostě nedokážou ‚držet‘ lidí, na kterých jim záleží. V důsledku toho se neustále potýkají se separací. Právě separace, nebo i jen její očekávání, přepíná emoční systém do nouzového režimu a nutí ho pracovat na hranici možností, aby s námi „pohnul“.”

A další citát: „Ve svém samotném základu je autismus spojený s naším nejdůležitějším vnitřním motorem: se separací. U autismu vidíme emoci, která dělá to, co dělat má: snaží se vyřešit problém odloučení.”

Aby mozek „napravil problém se separací“, aktivuje obrany vazby . Ano, každý z nás má tyto obranné mechanismy. Evolučně se vyvinuly tak, aby nás chránily před nesnesitelnou zranitelností, když čelíme odloučení .

Ale při hypercitlivosti se aktivují z jiných důvodů a plní jiné funkce. U hypercitlivosti často vidíme tyto obrany vazby:

Depersonalizace ve vztazích

Vytvářet vztahy je náš základní instinkt. Mít vztah k těm, kteří se o nás starají, je životně důležité, protože vazba se rovná přežití. U hypercitlivého mozku to ale vypadá trochu jinak. Přilnout k někomu znamená vystavit se riziku duševní bolesti, zranění.

Proto se mozek „rozhodne“, že je lepší depersonalizovat vazbu, vyškrtnout ze vztahu osobu a tím se ochránit před utrpením. Pamatujeme si, že jedním z úkolů SRSI je chránit před příliš zraňujícími pocity.  Při depersonalizaci je snazší vytvořit si vztah k předmětům, hrdinům, rituálům nebo vlastnostem člověka než k samotnému člověku. Ale takové vztahy nejsou schopné ukojit hlad po vazbě a místo klidu panuje ve vztahu závislost na věcech, rituálech, videohrách, hrdinech, ke kterým je dítě připoutané.

Obranná dominance (obranná alfa)

Děti s vysokou citlivosti pohání impuls vše ovládat, řídit, kontrolovat a vést interakci. Chtějí všechno vědět, mít poslední slovo. Podle výstižné definice Jule Epp jejich mozky našly „geniální způsob, jak se chránit: pokud nedokážu ovládat sebe zevnitř, ovládnu svět venku“. V takovém vztahu ale nemohou zažívat pocit skutečného bezpečí. Děti by se totiž neměly starat samy o sebe ani o všechno kolem. Taková kontrola nakonec vede ještě ke zhoršení problému.

Ochranné odcizení

Místo toho, aby dítě usilovalo o blízkost s námi, vydává se úplně opačným směrem. Nedovolí nám se ho dotýkat, nedívá se do očí. Utíká, odstrkuje, ignoruje. Pro nás je důležité pamatovat na to, že to dítě nedělá schválně! Selhání filtrů totiž nutí jeho mozek uchýlit se k této ochraně.

Všechny tyto obranné mechanismy vazby velmi škodí nejen vývoji dítěte, ale ovlivňují i ty, kteří se o takové děti starají. Být ve vzájemném kontaktu s dítětem, které si k nám nevytváří vztah a nepřijímá naši péči, je nesmírně obtížné.

Dobrou zprávou je, že tyto obrany lze zmírnit nebo dokonce zvrátit. Nemůžeme „opravit“ hypercitlivý mozek, ale můžeme mít významný vliv na obrany vazby. V první řadě musíme snížit senzorické přetížení. Čím více ho dokážeme snížit, tím menší bude potřeba tvořit obrany vazby.

Dále musíme vytvořit kontext pro vztah. To rozhodně není snadné. Naopak, je to obtížné, dokonce velmi obtížné, ale neznamená to, že je to nemožné. Protože všechny tyto obrany vazby jsou funkčními obranami. Tím, že je zmírníme a otočíme, můžeme mozku pomoci najít pro vývoj jinou cestu.

Depersonalizace. Získávejte dítě zpět od konkurenčních vazeb – her, předmětů, posedlostí a činností. Dítě nás potřebuje. Potřebuje přirozenou hierarchii rodič-dítě, kde jeden péči poskytuje a druhý ji přijímá. Péči poskytuje právě dospělý.

Potřebujeme se stát odpovědi na dětskou potřebu kontaktu a blízkosti. Sytíme dítě vztahem, zveme ho k přítomnosti v našem životě, naplňujeme s předstihem jeho potřeby. Využití hry Nezakazujeme, nebereme to, co je důležité, ale vstupujeme do tohoto prostoru skrze vztah a postupně rozšiřujeme své místo a zmenšujeme místo depersonalizovaných vazeb. Hru můžeme využít k napravení vztahu a  snížení odporu. Při pozvání dítěte do našeho života musíme být velkorysí. “Jsem tu pro tebe.” Tak vytvoříme možnost, aby dítě získalo pocit, že závislost nezraňuje, že je příjemné být na někom závislý.

Obranná dominance (obranná alfa). Dospělý musí zaujmout silnou alfa pozici.  Nikoliv ale z pozice “já tady velím.” Rodič dítěti sděluje: “Jsem tu, abych se o tebe postaral, jsem tvoje nejlepší volba.”

Potřebujeme dítě doslova nadchnout pro závislost, velkoryse ho zvát do našeho života. Poskytnout mu pocit bezpečí. Bezpečí ve vazbě je totiž jednou ze základních podmínek. Dítě musí mít vztah navázaný pevně, bezpečně a ze správné pozice. Tak se citlivé dítě může zbavit nutkání všechno ovládat a je možné snížit jeho alarm.

Neexistuje žádný návod, který by nám přesně řekl, jak máme postupovat. Vedou nás naše touha pomoci dítěti a naše intuice, porozumění mozku dítěte.  A tady máme úžasného pomocníka – přimykání.  Můžeme využívat jednoduché rituály připoutání jako je krmení, oblékání a také pomoc s tím, co dítě už umí samo.  Pomůže nám dávat najevo, že umíme správně přečíst potřeby dítěte, že víme, jak se o něj dobře postarat. Není dobré klást dítěti příliš mnoho upřesňujících otázek.

Mozek dětí se zvýšenou citlivosti se nutně potřebuje uvolnit v závislosti na dospělém. Když je zvládneme vést za sebou, všechno se začne zklidňovat. Musíme si vždy pamatovat, že pro jejich vztahové potřeby jsme zdrojem útěchy a klidu my. Potřebují nás víc, než kterékoli jiné děti potřebují své rodiče.

Ochranné odcizení. Nejlepším řešením, jak zmírnit tuto obranu nebo ji úplně odstranit, by bylo vyhnout se pokud možno jakémukoli odloučení. Zejména výchovným postupům založeným na separaci. Obzvlášť u vysoce citlivých a hypercitlivých děti si nemůžeme dovolit používat separační výchovné postupy. Působí na ně příliš hluboko, příliš je zraňují. Tyto děti i když separaci pouze očekávají, už sklouzávají do obranného odcizení. Už se k nám obracejí zády. I beze slov. Gesta, řeč těla říkají: “Nemiluji tě, nemám tě rád, nechci s tebou být.” Proto musíme najít jiné způsoby, které nezanechají emocionální rány. Nevychovávejme nikdy dítě, které je v silných emocích. Vždy mu musíme dát čas, aby emoce polevily a byly méně intenzivní.

Samozřejmě není možné se separaci úplně vyhnout. Když se odloučení nelze vyhnout, používáme přemostění. To je hlavní pomocník nejen při řešení problému separace, ale při změkčování všech vazebných obran.

Když se loučíme, říkáme: “Nashledanou”, “Brzy se uvidíme.” Jaký to má smysl? Když čelíme odloučení, nezaměřujeme svou pozornost na separaci, ale na to, co se nemění, na další bod kontaktu, přesuneme pozornost na spojení, nikoli na oddělení.

Pro vysoce citlivé a hypercitlivé děti je setkání s odloučením skutečně strašlivé. Proto je přemostění tak důležité! Přemostění zachraňuje při problematickém chování. Na jedné straně jsme my s dítětem a na druhé jsou jeho problémy. I když neschvalujeme to, co dělá, nás to nemůže rozdělit a nerozděluje. Nedovolíme, aby se mezi nás a dítě dostalo problémové chování, obranné odcizení, chyby a prohřešky. To vše přemosťujeme a zdůrazňujeme, že náš vztah je mnohem významnější a důležitější než problém, že to zvládneme.

To pomáhá odstraňovat separaci z našeho vztahu. Dokud se jejich vztah k nám nerozvine dostatečně hluboko a pevně, aby se nás mohli držet, i když nejsme spolu. Když máme hluboké citové spojení, jejich srdce patří nám. Samozřejmě také přemosťujeme ochranné odcizení – nebereme si to osobně, i když je to někdy velmi těžké.

Natalia Lysak

  1. Heinrichs, R., & Smith Myles, B. (2003). Perfect Targets: Asperger Syndrome and Bullying–Practical Solutions for Surviving the Social World. Overland Park, Kansas: Autism Asperger Publishing Co.
     www.aspergers.ru, boren.blog,

Zdroj: Vysoce citlivé a hypercitlivé děti v teorii vývoje (alpha-parenting.ru)
Překlad: Xenie Majznerová
Korektura: Jarmila Vařeková
Odborná redakce: Xenie Majznerová
Foto: Yulia Dubyna přes Unsplash

Shlédnutí: 4189