Dvě nezbytná pozvání

Autorka: Lisa Weiner 

Dr. Neufeld říká, že potřebujeme nabídnout dvě pozvání našim dětem. Tím prvním je bezpodmínečné pozvání existovat v naší přítomnosti a druhým je pozvání stát se plně tím, kým jsou. Tentýž postoj je někdy představován v obrazech: pomáháme dětem k tomu, aby jim narostly kořeny i křídla.

Někteří rodiče považují za přirozené nabídnout pozvání k hlubokému, závislému vztahu: „Tvoje problémy jsou moje problémy“, „Nepřinášíš nic, co by na mě bylo příliš“ a „Dovol mi, abych ti pomohl najít cestu“; tyto věty zachycují podstatu tohoto pozvání. Jiní přirozeně vyzývají dítě, aby se stalo tím, čím je: „Podívejme se, co vytváříš!“, „Vida, to je zajímavý způsob, jak se na to dívat – řekni mi víc“ a „Chápu, proč se ti to nelíbí “ jsou fráze, které vítají individualizaci. Pro většinu z nás je jedna z těchto sad frází přirozenější než druhá. Součástí našeho růstu jako rodičů je najít v sobě obě pozvání, abychom je mohli nabídnout našim dětem.

Jak děti rostou, přecházejí mezi těmito dvěma hnacími silami – připoutat se a individualizovat se – ze dne na den a někdy dokonce během okamžiku. Tyto polarity můžeme nejvýrazněji vidět u našich batolat a našich teenagerů. V obou těchto obdobích života je kapacita pro integraci – schopnost udržet dva protichůdné pocity současně – nízká. Živě si pamatuji, jak můj dvouletý syn trval na tom, že se oblékne – přes zavřené dveře jeho pokoje bylo slyšet bouchání šuplíků a výkřiky – jen aby po dvaceti minutách uklouzl a spadl na procházce a chtěl, aby ho někdo nesl a zpíval mu. 

Vzpomínám si na toto batolecí období, když mi můj druhý syn, kterému je nyní šestnáct, vzrušeně vypráví o volném roce, který plánuje – jak bude sám jezdit na kole a pozorovat ptáky v našem domovském státě Oregon – těsně předtím, než ho uložím do postele a požádá mě, abych mu zazpívala tu samou písničku, kterou mu před usnutím zpívám celý život. Hluboká vazba podněcuje touhu po individualizaci a po nějaké době strávené v režimu individualizace se naše děti (ať už jsou to batolata, dospívající nebo mezitím) potřebují znovu vazbou „dotankovat“.

Touha být rodičem, které naše dítě potřebuje, v nás jako vždy vyvolává to nejlepší a pohání nás vpřed v našem vlastním rozvoji. Když podporujeme naše děti v jejich zdravém zrání, potřebujeme zapojit vlastní integraci, naši vlastní sílu elegantně vítat závislost a oslavovat nezávislost tam a zpět, znovu a znovu.

Jedna nebo obě tyto potřeby v našich dětech nás mohou rozrušit. Některé z nás může předškolák, který se chce celý den nosit na rukou, postavit tváří v tvář frustraci. Trpělivost jiných zkouší ono „já sám!“ našeho batolete (nebo teenagera). Když naše city takto nabydou, musíme si coby rodiče najít odbytiště pro jejich vyjádření (ať už je to psaní deníku, kickbox nebo poslech melancholické hudby). Tímto způsobem můžeme poskytnout jak úrodnou půdu, v níž naše děti potřebují zakořenit, tak oslavu a uznání jejich rozpínajících se křídel.

Zdroj: » The Two Essential Invitations (neufeldinstitute.org)
Překlad: Hana Đỗ
Odborná redakce: Xenie Majznerová
Foto: Artem Pechenkin přes Unsplash

Shlédnutí: 124

PŘIHLASTE SE K ODBĚRU NOVINEK

Přihlaste se k odběru nejnovějších článků a aktualit o kurzech, webinářích a iniciativách knižních klubů.

Invalid email address
Slibujeme, že vás nebudeme spamovat. Odběr můžete kdykoli zrušit.