Jak převést malé dítě mezi pečovatele ve 3 krocích.

Rodiče mají často potíže „převést“ své dítě/batole/předškoláka k jinému pečovateli, jako je druhý rodič, prarodič, chůva nebo učitelka ve školce. Dítě protestuje, pláče a lpí na nás a my se ocitáme před touto vlnou emocí bezmocní. Většina z nás intuitivně ví, že toto chování je normální, pokud se snažíme nechat dítě s někým, ke komu není připoutané. Proč se to ale stane, když dítě připoutané k pečovateli je, ale přesto s ním nechce zůstat? A co bychom měli v takovém případě dělat my? Malé děti jsou stvoření vazby – musí být vždy v přítomnosti někoho, na koho jsou navázané. Ale absolutně nejsou schopny se držet dvou lidí současně. Pokud tedy pečovatel, ke kterému v tuto chvíli pociťují spojení, odchází, tyto děti se cítí opuštěné, což v nich vyvolává obrovské emoce, které absolutně nejsou schopny zastavit. Je to jejich normální instinkt přežití, který je nutí být znepokojenými, lpět na nás nebo se nás snažit přinutit zůstat za každou cenu. Abychom dítěti pomohli s procesem přechodu, musíme přepnout kontext vazby – aktivovat spojení s pečovatelem, který s dítětem zůstane. To, co obvykle dělám se svými dětmi, je „tanec“ ve třech krocích, aby se vazba předškoláka přesunula ze mě (pečovatel A) na pečovatele B, což jim pomáhá zvládnout přechod. Funguje to, pokud má dítě obecně vztah k pečovateli B a je ho „jen“ třeba aktivovat.

1.     Pečovatel A dohazuje pečovatele B dítěti. V zásadě potřebuje dítěti poslat vzkaz – „Věřím, že pečovatel B se o tobě dobře postará a bude ti s ním dobře“. Například: „Víš, kdo je absolutně nejlepší ve hře na schovávanou? -To je táta! Počkej a uvidíš- bude to s ním taková zábava- budete si hrát s vláčky, krmit kachny na rybníku- moc si to spolu užijete“. Nebo jiný příklad: „Zůstáváš s Annou – pamatuješ? – Je to tvoje oblíbená učitelka! Má stejnou barvu očí jako ty! Dnes si pro vás připravila několik zábavných aktivit. Podívejme se, co s ní teď můžeš dělat … “.

2.     Pečovatel B přimyká dítě:

a.      Přistupuje jemně k dítěti, klesá do jejího výšky a hovoří s ním, přitahuje jeho pozornost – oči nebo uši – jemně k sobě pomocí společenské konverzace, téměř stejným způsobem, jakým často přistupujeme k dospělým : “Hej kámo! Jak se máš? Podívej – dnes máš nové tričko! Líbí se mi- mám doma podobné. “

b.     Jakmile pečovatel B získá pozornost, potřebuje získat úsměv. Zde může být nápomocný jakýkoli vtip nebo hra nebo cokoli hezkého, co může dítěti říci, spolu s hravým tónem. “Kdo je můj nejoblíbenější chlapeček?! Kdo je úplně nejroztomilejší?! Teď tě chytim! “

c.      Poté, co se dítě usmálo na pečovatele, potřebuje aby dítě kývnulo, čímž dává najevo souhlas s výroky: „Jsi připraven si se mnou hrát?“ “Jdeme do parku?” “Není dnes fantastické počasí?”

d.     Poté, co souhlasí, je s největší pravděpodobností dítě přimknuté- dovolí pečovateli B, aby se dotkl jeho ruky nebo jej objal, nebo aby ho mohl zvednout. Pokud ne- kroky a-d je třeba opakovat.

3.     Pečovatel A přemostuje separaci. I když bylo dítě přimknuté a již bylo převedeno na pečovatele B, je důležité, aby pečovatel A neodcházel bez rozloučení. Dítě si v určitém okamžiku vzpomene na pečovatele A, a skutečnost, že oddělení nebylo přemostěno a pečovatel A zmizel jak pára nad hrncem, může být velmi alarmující. Při přemostění pečovatel nemluví o separaci, ale spíše o dalším bodě opětovného připojení: „Chvíli si zahrajete se strýcem Vojtou, pak budete obědvat společně a po obědě se vrátím! A můžete mi zavolat, kdykoli budeš chtít pokud ti budu chybět! A tady je moje košile/fotka, která ti tu celou dobu zůstane! “.

Pořadí kroků 2 a 3 může být zaměnitelné – můžeme použít naši intuici a uvidíme, co v dané situaci vyhovuje více. Pokud je po těchto 3 krocích dítě schopné se rozloučit s pečovatelem A a zůstat se s pečovatelem B bez protestu – skvělé. Co když i přes veškerou naši snahu dítě stále pláče? Neměli bychom se bát dětských slz. Může být smutné z toho, že odcházíme. Pokud víme, že je v dobrých rukou, v teplé a láskyplné péči osoby, na kterou je navázáno, odloučení od nás nebude traumatizující, bude to jen smutné. A pokud je pečovatel B schopen být tu pro dítě, podporovat ho v jeho pocitech, přijímat je, přivítat jeho smutek a poskytnout náruč k pláči, bude naše dítě v bezpečí.  Dítě by zažilo určitou separaci v bezpečné náruči pečujícího dospělého, prožilo by to jako něco, co nešlo tak, jak by chtělo, ale přesto to přežilo a nakonec bylo v pořádku!  To by vedlo k adaptaci na hluboké úrovni.  Dítě by se změnilo zevnitř a získalo by odolnost, kterou si všichni tolik přejeme pro naše děti.                                                                                                              

Shlédnutí: 2300