Proč jsou slzy tajemstvím v pěstování odolnosti u dětí
Autor: Deborah MacNamara
Hodně se mluví o tom, že by se rodiče měli vyvarovat nadměrné ochrany svých dětí, aby jim umožnili zažít selhání jako součást každodenního života. Myšlenka, že utrpení nás učí odolnosti, je důležitá, ale sděluje pouze část příběhu. Proč některé děti prospívají navzdory těžkostem, kterým čelí, zatímco jiné bojují o přežití za stejných, ne-li lepších podmínek? Jak si vysvětlíme, že někteří lidé, kteří čelí nepřízni osudu, se nevzchopí ani nevzpamatují? Zatímco utrpení je katalyzátorem změny, není jeho hnacím motorem. Náš emoční systém ukrývá tajemství lidské proměny a je místem, kam se musíme podrobněji podívat při hledání odpovědí.
Utrpení nás učí jen tehdy, když si uvědomíme, co nefunguje. Naše schopnost cítit se smutně tváří v tvář všemu, co nemůžeme změnit, nám umožňuje proměnit se touto zkušeností. Přijetí toho, co je marné, nás vede k tomu, abychom se vzdali a změnili se v tomto procesu. V naší snaze vypěstovat šťastné a vynalézavé děti nemůžeme zastínit zásadní roli smutku a slz.
Nauka o slzách
Ne všechny slzy jsou stejné. Některé jsou bezpečné, například ty, které vznikají při krájení cibule. Některé jsou rozzlobené a surové, a nezanechávají žádné pochybnosti o tom, že dotyčný je plný frustrace. Pak jsou tu slzy měkké a smutné, když došlo ke zranění, a emocionální systém se snaží o uvolnění a nápravu. Právě tyto smutné slzy nás odlišují od jiných druhů savců. Právě tyto slzy uchovávají tajemství přizpůsobení.
Abychom se přizpůsobili, musíme přestat usilovat o věci, které jsou marné. Pro děti existuje v životě mnoho marností, od sourozenců, kteří nezmizí, přes prohry, neschopnost vrátit zpátky čas, po hranice a omezení, ukončování dobrých věcí a neschopnost změnit něčí názor. Když se marnost těchto snah vstřebá, mozek je v souladu s tím přepojen. Neurony, které se spolu aktivují, posílí své spojení – marnost svírá dráhy, které nevedou k úspěchu.
Když dítě přijme, že je něco opravdu marné, může to přinést pocity smutku a zklamání, nebo uvolnění slz. Tyto pocity ani slzy nepoškozují dítě, jsou známkou toho, že probíhá uzdravení, a jsou nejlepšími ukazateli emočního zdraví. Právě tyto děti budou nejlépe schopné realizovat svůj potenciál přizpůsobivých bytostí.
Děti, které nemohou prožít smutek, jsou často plné agrese a hrubé frustrace. Úzkost a potíže s pozorností se stejně jako vzdor, neposlušnost a dokonce i šikana často vyskytují spolu s uvízlými slzami. Jsou to naše slzy, které nás činí plně lidskými a soucitnými. Děti, které ztrácejí schopnost plakat, nepotřebují poučení. Potřebují ho dospělí, kteří mají obnovit jejich emoční systém a udělat ho znovu zranitelným. Selhání je darem, pokud máte slzy.
Jaká je role rodičů?
Největší ztráty v životě jsou záležitostmi srdce a ne hlavy. Jde o procítění smutku z toho, co nefunguje, což vede k odolnosti, zotavení a vynalézavosti. Výzvou je, že tyto pocity mohou být ochromující a děti potřebují podporu, pokud je chtějí vyjádřit.
V National Longitudinal Study on Adolescent Health (Národní longitudinální studii zdraví adolescentů v USA) zjistil Michael Resnick a kolegové na vzorku více než 90 000 dospívajících, že nejdůležitějším ochranným faktorem proti emocionálnímu utrpení je silný starostlivý vztah s dospělým. Odolnost není něco, čemu musíme naše děti naučit, je to vedlejší produkt zdravých zralých vztahů. Důležité je, na koho se dítě obrací, když je rozrušené, s kým sdílí svá tajemství a s kým roní slzy.
Potřebujeme mít srdce svých dětí, pokud jim máme pomáhat nalézt slzy. Musíme je pozvat, aby vyjádřily, co nefunguje, aniž bychom se to pokoušeli opravit. Musíme vytvořit prostor pro jejich zklamání namísto řešení problémů a strategických rozhodnutí. Musíme jim pomoct pojmenovat, co nefunguje, a zdržet se marných snah o nápravu. Musíme jim pomoct, když to vzdávají a jsou zranitelné, a ujistit je, že existuje cesta.
Pět důvodů, proč je pro nás obtížné nechat naše děti plakat nebo cítit se smutně.
Existuje mnoho důvodů, proč nejsou slzy u dětí vítané, a v důsledku toho je mohou rodiče potlačovat nebo ignorovat, čímž maří jejich potenciál coby přizpůsobivých bytostí.
- Čím více rodič věří, že štěstí dítěte je známkou toho, že se jim v rodičovství daří, tím méně budou mít tendenci vytvářet prostor pro smutek. Základní přesvědčení, že smutek je problém a ne normální emoce, bude sloužit k potlačení jeho vyjádření.
- Někteří rodiče mohou vnímat slzy svých dětí jako příliš nepříjemné nebo příliš frustrující. Všichni přicházíme do rodičovství s odlišným vztahem k našim vlastním slzám a děti budou působit jako blesk odhalující skutečnost, jak to vlastně máme. Jako rodiče musíme vytvořit prostor pro emoce, které v nás naše děti vyvolávají.
- V naší snaze vychovat nezávislé děti můžeme mít víru, že slzy jsou známkou slabosti. Odolnost pramení ze schopnosti zažít zranitelné emoce a umožňuje dítěti odrazit se, když čelí nesnázím nebo nepřízni.
- Byly doby, kdy slzy u mužů byly známkou ctnosti a charakteru, ale ve většině kultur tomu tak již není. Představy o mužnosti a genderové stereotypy způsobily, že pro kluky je méně přijatelné projevovat tyto pocity. Výsledkem je, že kluci pravděpodobně nezažijí povzbuzení ani nebudou vyzváni k vyjádření těchto emocí.
- Někdy se příliš spoléháme na logiku a pozitivní myšlení, což může stát v cestě projevům smutku a zklamání. Řešení problémů a opravování věcí se stávají modem operandi v nepříznivých podmínkách místo toho, aby se vytvořil prostor pro všechny emoce, které také souvisí s prožitky.
Emoce potřebují být vyjádřené, pocity potřebují být pojmenované a děti potřebují lidi, se kterými by se podělili o své příběhy. Když sdělujeme, že je na slzách nebo pocitech něco špatného, tak můžeme dětem bránit ve vytvoření vztahu k jejich emočnímu světu.
Musíme našim dětem potvrdit, že zranění je součástí života, ale odpověď spočívá v tom, že budeme čelit našim strachům, nalezneme naše slzy, a budeme se držet toho, kdo si drží nás. Nemůžeme uchránit naše děti před vším, co jim přinese svět, ve kterém žijí – to je nemožné. Naším úkolem je zajistit, abychom je do něj neposílali s prázdnýma rukama.
Když pomáháme našim dětem uvědomit si, že dokáží přežít to, co nefunguje, může to otevřít dveře k novým možnostem. Nepřízeň osudu nás neučí sama o sobě, učí nás emoční transformace, kterou procházíme. Musíme být sběrači slz, které naše děti potřebují.
Překlad: Lívia Mayerová
Korektura: Veronika Skuhrovcová
Zdroj: Why Tears are the Secret to Fostering Resiliency in Kids
Fotografie od uživatele Ba Phi ze služby Pexels
Shlédnutí: 3237
