Jak se vzpamatovat po škole: hygiena srdce pro naše děti

autor: Gordon Neufeld

Stejně jako asi 60 milionů dalších dětí v Kanadě a USA, dva z mých nejmladších vnuků se chystají vrátit do školy. Zjistil jsem, že přemýšlím o jejich emočním zdraví a blahu. Jeden z vnuků si svá zranění příliš nepřipouští – ani fyzicky, ani emočně. Když se trápí, má tendenci stáhnout se do mrzuté nálady (velmi podobně jako jeho dědeček). Společenská norma chození do školy maskuje, že je to také ohromné citové vypětí.

Škola je pro většinu dětí stresující – i když si to užívají a nemohou se dočkat, až tam půjdou. Důvod je jednoduchý: stres je způsoben tím, že čelí nějakému druhu odloučení. Stejně jako všichni savci, abychom přežili potřebujeme soudržnost, z čehož vyplývá, že když čelíme odloučení, ohrožuje nás to v samém našem nitru. Jelikož soudržnost můžeme prožívat mnoha způsoby – být s někým, být jako někdo, být na něčí straně, účastnit se něčeho, být pro někoho důležitý, cítit se někým milovaný, nebo dokonce být známý a pochopený – pak i způsoby, kterými čelíme odloučení, jsou stejně rozmanité. A z větší části zůstávají mimo naše zorné pole, pokud nevíme jakou (a s kým nebo s čím) má dítě vazbu.

Chození do školy – bez ohledu na to, jak moc dítě školu miluje – bude obnášet odloučení dítěte od jeho fungujících vazeb. Pokud má člověk vazbu ke známkám (jako jsem měl já), škola může být nekonečným zdrojem alarmu. Škola je ještě víc stresující, pokud hlavním důvodem, proč chodit do školy, je být s přáteli. Pokud má člověk vazbu k jednomu z vrstevníků (jako měla většina mých přátel z dětství), jakýkoliv pocit blízkosti je doprovázen zvýšenou obavou z odloučení, které může vzniknout a nakonec vznikne. A čím důležitější jsou vrstevníci pro dítě, tím více stresující je vzájemná interakce a tím hlubší je zranění. Takže ze všech těchto i z dalších důvodů je škola stresující.  

Zjistil jsem, že stejně jako miliony dalších rodičů doufám, že citlivost našich dětí (a vnoučat) nebude příliš ochromena tím, co je čeká na chodbách, ve třídě nebo na školním dvoře. Mnohé to však bude zmáhat a s tím můžeme udělat jen málo. Ale teď vím něco, co jsem jako začínající rodič nevěděl. Nyní chápu, že to, co se děje ve škole, nemusí ohrozit jejich emoční zdraví a pohodu. Klíčové je to, co se stane PO škole. 

Nechte mě to vysvětlit.

Nejúžasnější a nejparadoxnější věcí na stresu je, že čím více jsme mu vystaveni, tím méně ho skutečně cítíme, nebo necítíme nic, když na to přijde. Náš mozek vyvinul nejpozoruhodnější schopnost vypnout naše pocity, když potřebujeme fungovat ve stresových nebo zraňujících situacích. Pokud škola není jednou z nejvíce zraňujících nebo stresujících situací v naší společnosti, bylo by těžké zjistit, co jí je – samozřejmě s výjimkou problémového domova.

Bohužel naše děti vykazují rostoucí dopad tohoto stresu spolu s odpovídající ztrátou citlivosti. Všechny ukazatele stresu rostou – agrese, nuda, problémy s pozorností, šikana, úzkost, nervozita, touha po adrenalinu, deprese, sebevraždy a sebevražedné myšlenky.

Ironií je, že tato epidemie ztráty citlivosti je do značné míry nepovšimnutá a nerozpoznaná. Když děti ztratí své pocity, vystupují lépe ve stresových a zraňujících situacích. Když děti ztratí své pocity, zdají se méně problémové, méně rozrušené, méně znepokojené, méně ovlivněné. Když děti ztratí své pocity, většině dospělých, včetně odborníků, se může zdát, že se jim vlastně daří lépe.  

Strašná pravda je, že tato ztráta citu je u samého kořene potíží, které naše děti mají (a obráceně i u potíží, které s nimi máme). Vývojová věda zjistila, že pocity jsou nezbytné pro emoční zdraví a pohodu, emoční zrání, pro naplňování pospolitosti a abychom byli plně lidští a soucitní. Pocity jsou srdcem této záležitosti, abych tak řekl. Můžeme si dovolit ztratit naše pocity jen na relativně krátkou dobu: když se výkon stane důležitější než růst, když se „dělání“ stane důležitější než „bytí“, když podmínky pro realizaci potenciálu musí být obětovány pro dílo okamžiku.

Jaká je tedy odpověď na toto dilema, ve kterém se mozek dnešních dětí velkou část dne aktivně brání proti citům? Stručně řečeno, odpovědí není ani tak to, co se děje VE škole, ale co se děje PO škole! Ty samé pocity, které byly pod nátlakem vypnuty, se mají vrátit, když hrozba skončí a dítě se cítí v bezpečí. Ale to se musí stát včas, jinak mozek ztratí schopnost správně interpretovat pocity a spojovat je se spouštěcími událostmi.

Jinými slovy, školní děti zoufale potřebují na konci školního dne prožitek, který jejich pocitům umožní se vzpamatovat. Potřebují bezpečné místo, kde mohou emoce rozmrznout, kde si děti mohou sundat emoční brnění, kde je mohou dohnat jejich pocity, kde lze dopad stresu zvrátit. Tohle oklepání se je stěžejní prožitek… a čím dřív se to stane poté, co jsou vtlačené do zraňujícího prostředí, tím lépe.

Bezpečnost je klíčová. Existují dvě přírodní oázy bezpečnosti pro děti. Dítě se cítí bezpečně, když se cítí blízko někomu, s kým sdílí hlubokou vazbu. Dítě se také cítí v bezpečí, když se plně účastní emočního hřiště; tím může být hudební skladba, oblíbený příběh, soukromý prostor, předstíraná hra, nebo i umělecká tvorba. Hra u obrazovky neslouží jako emoční hřiště, protože na to, aby posloužila emocím, je příliš stimulující a založená na výsledcích. Mým oblíbeným emočním hřištěm, když jsem byl dítě, byla houpačka, kterou mi postavil otec. Nedávno jsem si uvědomil, že jsem nikdy nevyrostl z tohoto emočního hřiště, ani z jeho potřeby; letní den zřídka končí bez toho, aniž bych byl na houpačce a čekal, až mě mé pocity doženou. Bohužel v naší společnosti rychle mizí rituály a zvyky konce dne, které umožňovaly emocionální zotavení.

Pokud vyzvedáváme naše dítě po škole a to propukne v pláč a zdánlivě na nás vyzvrátí své pocity, měli bychom se utěšovat faktem, že s procesem jeho emocionálního zotavení je vše v pořádku. Je dobře, že jsou jeho pocity během školy utlumeny natolik, že může podávat výkon ve zraňujícím prostředí a nepřestat fungovat kvůli zraněným citům. Je úžasné, že nás naše dítě vnímá jako bezpečný prostor, kde ho jeho city mohou dostihnout. A pro jeho emoční zdraví je klíčové, aby se pocity vrátily, aby mohly odvádět svou práci na kultivaci odolnosti a růstu našeho dítěte. Tak je vše, jak by mělo být, emočně vzato; nepotřebujeme znát detaily – o tom, co se stalo ve škole, nebo s jeho spolužáky – aby mohlo dojít k emočnímu zotavení. 

Takže až se naše děti vrátí do školy, poskytněte jim po škole prožitek, kde je jejich pocity mohou dostihnout. Nemohla by existovat lepší investice do jejich emočního zdraví a pohody.

Překlad: Magda Černá
Korektura: Veronika Skuhrovcová, https://postscriptorium.cz/
Zdroj: Bouncing Back After School: heart hygiene for our children
Foto Tima Miroshnichenko přes Pexels

Shlédnutí: 64