V rodině je nové miminko: jak pomoci starším dětem v adaptaci?

Teorie citové vazby je jedním z nejznámějších přístupů k výchově dětí v poslední době. Kanadský psycholog a psychoterapeut Gordon Neufeld, jeden z významných představitelů tohoto směru, v roce 2006 založil Institut Neufelda, kde se mohou učit jak odborníci pomáhajících profesí, tak i rodiče. Každý rok Institut pořádá cyklus online webinářů pro posluchače, kteří se chtějí blíže seznámit s tímto přístupem. Článek, jehož překlad zveřejňujeme dnes, je založen na webináři na téma „V rodině je nové miminko: jak pomoci starším dětem s adaptací“.

Lektorkou webinářů je Julia Tverdochlebová, maminka tří dětí (dcery 11 a 5 let, syn 1,5 roku), tlumočnice, hlavní redaktorka webu „Starostlivá alfa“, studentka mezinárodního lektorského programu Institutu Neufelda a vedoucí skupiny podpory rodičů ve městě Dolgoprudnyj Moskevské oblasti, e-mail: julia.tvrd@gmail.com.

Dnes budeme mluvit o tom, co se děje se staršími dětmi, když se v rodině objevuje nové miminko. Zkusím vám dát určitou představu o tom, proč starší dítě začíná zlobit, a jak se naučit vidět zdroj tohoto problému, jak pomoci starším dětem přizpůsobit se nové situaci.

Vykrajovátko na sušenky

Co se děje s maminkou, když se jí narodí nové dítě? Její pozornost je soustředěna na miminko, především první měsíc po jeho narození, kdy se na něj maminka aktivně snaží napojit. V jejich prospěch fungují i hormony, oxytocin působí jako skvělé lepidlo mezi dítětem a maminkou, která tak nevidí nikoho okolo. Vzniká disonance: starší děti rovněž potřebují naši pozornost, ale příroda nás táhne k miminku, chceme se soustředit jen na něj. Měla jsem stejný pocit, že mě to táhne jen jedním směrem – k miminku, a musela jsem vědomě přepínat svou pozornost i na starší děti.

Dítě může prožívat celé spektrum emocí: bývá nešťastné, vděčné, bouřlivé, starostlivé, rozechvělé a tak dále. Je plné rozporů a zatím se neumí ovládat. Vykrajovátko na pečivo na obrázku je symbolem toho, že naše přijetí je podmíněné. Neexistuje absolutně nepodmíněné přijetí. Všichni rodiče mají něco, co na vlastních dětech přijímají obtížně. Existuje určité vykrajovátko, které používáme na jiného člověka. Chtěli bychom, aby byl takový.

Po narození nového miminka se toto vykrajovátko často zmenšuje. Nemáme moc spánku, prožíváme obtížné období a chceme, aby tomu starší dítě rozumělo a „pochopilo naši situaci.“ Chceme od něj vidět víc pozitivních projevů. Negativní projevy přijímáme čím dál obtížněji. K tomu dostáváme nabídky od příbuzných, kteří se nabízejí, že vezmou starší dítě k sobě na nějakou dobu, nebo mu doporučují, aby bylo dospělejší a častěji pomáhalo mamince. Často v tomto období u rodičů vzniká vnitřní povolení vyčítat něco staršímu dítěti, protože místo toho „malého“ obsadilo jiné dítě.

Střet se separací

Podívejte se na tohle schéma. V centru je kolo se slovem „separace“ nebo „oddělení“ – kdy dítě cítí, že ho nepřijímají, odstrkávají. Vše, o čem jsem mluvila výše, vede ke střetu dítěte se separaci, a separace je pro člověka tou největší hrozbou. Tohle schéma je jakousi mapou, která vám pomůže pochopit dítě a vidět, proč najednou začíná zlobit.

Po narození mladších dětí se starší děti často střetávají se separací, nebo to, co prožívají, cítí jako oddělení. Děti mohou rovněž tušit, že k separaci dojde. Například, jedna má známá mi povídala, že v 8. měsíci těhotenství její starší dítě začalo být hodně neklidné, špatně spát, začala mu alergie. Příčinou bylo to, že rodiče schválně nemluvili se starším dítětem o narození mladšího, nechtěli ho znepokojovat, ale kluk vše pochopil sám a začal předpokládat nejhorší – brzy nastanou velké změny, a vůbec není jasné jaké. Dítě se uklidnilo poté, co mu rodiče vysvětlili situaci a o změnách, které rodinu čekají, si s ním promluvili.

Střet se separací vyvolává tři základní emoce:

1. Usilování o kontakt a blízkost

2. Úzkost

3. Frustraci – neboli zklamání, pocit, když něco není tak, jak by si člověk přál

Brzy po narození nového dítěte lze pozorovat, že starší děti začínají usilovně hledat blízkost. Moje starší dcera, například, začala znovu chtít spát se mnou, přitom v té chvíli už spala ve vlastním pokoji. Vektor pohybu se přesměroval a začala chtít znovu k mámě. Dcera často žádala o to, abychom byly spolu samy, nenasytně hledala kontakt. Rovněž se začala orientovat na zvířata. Jde o to, že dítě má energii vazby, snahu být se svým dospělým. Pokud tahle blízkost nestačí nebo je příliš zranitelná, dítě bude přenášet tohle hledání vazby na jiné objekty: domácí mazlíčky, jiné dostupné dospělé, vrstevníky, uspokojovat žízeň po vazbě pomocí animovaných pohádek, počítačových her atd. V naši situaci se hodně z toho vyskytovalo.

U staršího dítěte se rovněž může zvýšit agrese. Moje starší dcera neprojevovala agresi navenek,ale například kreslila na zdech černou fixou příšery a monstra, zatímco jsem uspávala mladší. A podle toho, co dítě kreslí, lze pochopit jeho stav. Obrázky příšer říkaly, že v jejímž životě existuje frustrace. Byly i případy autoagresivity, třeba si trhala řasy, čímž sama sebe trestala.

Může se objevit úzkost, strach před příšerami pod postelí atd. Všechny tyto emoce se mohou střídat a u každého jednotlivého dítěte může jedna emoce převládat nad druhou.

Ale celkově je to reakce na stres, kdy střet s rozdělením je náhlý, příliš velký nebo dlouhodobý. Cíl těchto tří emocí je vyřešit problém rozdělení.

Děti mohou rovněž cítit separaci, když maminka deleguje část svých „povinností“ a začne víc odpočívat. Například, když za námi na návštěvu přijela babička, začala jsem ráno víc spát, ale časem jsem začala pozorovat, že starší dcera ve vztahu ke své sestře začala víc zlobit, a mladší dítě začalo všude chodit za mnou.Měsíc poté, co babička přijela a začala pomáhat, se děti lepily na mě a staly se agresivnějšími. Jakmile babička odjela, musela jsem vše vykompenzovat: začala jsem s dětmi aktivně trávit čas, a nějaký čas poté se uklidnily.

Starší dítě se rovněž může střetávat se separací, když mu něco maminka začíná vyčítat. A dostáváme se do uzavřeného kruhu. Starší dítě se střetává se separací –objevuje se agrese, úzkost a pronásledování. Pro nás je to to nejhorší, máme mladší dítě. Proto můžeme začít jednat agresivně, což může u staršího ještě víc posílit úzkost, frustraci a touhu po blízkosti. Také jsem se ocitla v tomu zavřeném kruhu. A když jsem se dostala k tomu, že jsem začala trestat starší dceru, objevily se u ní příznaky autoagresivity. Vnější agrese byla u nás doma zakázána, proto dítěti nezbývalo nic jiného než začít agresi projevovat na sobě.

Na tom, co vidíme, záleží to, co děláme

Pokud budeme rozumět tomu, co se děje, s větší pravděpodobností dokážeme pomoci svým dětem. Abychom to zvládli, musíme být uvědomělejší, ale současně nemůžeme od sebe chtít příliš. Nemůžeme se náhle změnit. Jen krok po kroku, po troškách.Gordon Neufeld nabízí rodičům možnost stát psychology vlastních dětí, lépe je pochopit, naučit se vidět celkový obrázek a nacházet pro svou situaci vhodné řešení.

Podívejte se na tento obraz. Pokud se podíváme z obvyklého úhlu pohledu, uvidíme, že děti„visí“ na mamince. Nahoře se starší kluk nebo holčička aktivně snaží připoutat pozornost maminky: něco ji říká, možná někam zve. Střední dítě visí na ruce a brečí a miminko se kojí. Ale pokud se podíváme na obraz z hlediska myšlenky separace, uvidíme, že staršímu dítěti pravděpodobně chybí kontakt a pozornost, střední holčička je z něčeho nešťastná a hledá útěchu nebo blízkost, a maminka je zaměstnána péčí o miminko.

Existuje řešení?

A teď si promluvíme o tom, co se dá dělat. Gordon Neufeld nám nabízí všelék od separace. Spočívá v tom, že se rodiče mohou vyhýbat nadměrné separaci, překrývat to,co může separovat, a pěstovat plody rozvoje našich dětí.

Co znamená – vyhýbat se separaci? Znovu popíšu vlastní zkušenost. Když se mi narodilo třetí dítě, už jsem dobře pochopila své chyby. A tentokrát jsem se rozhodla, že nesmím nechat celou domácnost se otáčet kolem miminka (to byla moje chyba s druhým dítětem), ale podle možností musím zapojit miminko do již existující rodiny.

Zkusila jsem v maximální míře nechat vše pro starší děti, jak to bylo předtím – různých důvodů pro adaptaci budou mít i tak víc než dost. Děti zůstaly spát na svých místech, nikomu jsem nepředávala starost o ně, dávala jsem je sama spát. Například: kojila jsem miminko, poté, co usínalo, dávala jsem ho tatínkovi, a sama jsem šla ke starším dětem, dávala je spát a pak si brala miminko zpátky.

Snažila jsem se pozorovat to, co se děje se staršími dětmi, zda u nich nejsou příznaky střetu se separací. Řešení pro jednotlivé situace přicházejí sama v potřebný okamžik. Nemusíme znát odpovědi na všechny otázky. Rodičům se často zdá, že nic nevědí a potřebují konkrétní doporučení. Jasně, že v některých případech taková doporučení mají právo na existenci. Ale celkově každá situace je unikátní: je mnohem lepší umět vidět celkový obrázek, a podle něho hledat řešení, která budou vhodná pro vaši konkrétní rodinu.

Pokud chcete dočasně delegovat péči o starší dítě jinému členu rodiny, je lepší to dělat s předstihem, měkce a postupně, do porodu, ne po něm. Například můžete„dohazovat“ dítě tatínkovi, zpevňovat jejich vztah. A v některých rodinách to tatínkové úspěšně zvládají a dobře pomáhají svým manželkám s péči o starší děti.

Rovněž můžeme překrývat co, co nás rozděluje. Po porodu naše starší děti spaly pár nocí v jiném pokoji, protože miminko mohlo v noci hlasitě brečet a budit je. Pro střední dceru to bylo obtížné, protože nebyla zvykla spát bez maminky v jiném pokoji. Musela jsem překrývat tohle rozdělení. Řekla jsem jí, že pokud se v noci vzbudí, může jít hned ke mně, zazpívám ji písničku a usne zas. Tak to i udělala: první noc, někdy nad ránem přišla ke mně a dál spala se mnou. Zopakovalo se to i další noc, a pak se dcera vrátila spát k nám. Nesrážela jsem dítě se separací, neříkala jsem, že mě musí pochopit a přijmout nový stav, ale jen stavěla můstky, které pomáhaly separaci překrýt.

Spánek mladšího dítěte je často velkou separací pro starší dítě, obzvlášť pokud miminko zvládá spát jen v náručí. Hodně rodičů používá šátky na nošení dětí nebo kočárky, aby se vyhnuli tomuto problému: starší děti jdou na procházku s maminkou, zatímco miminko spí v šátku nebo kočárku. Pamatuji si, jak jsem četla knihy starším dětem, zatímco mladší dítě spálo v náručí. Tohle vše je rovněž ukázkou překrývání separace.

Začala jsem používat i bílý šum, který překrývá všechny zbytečné zvuky, což mohl být například šum deště nebo šum moře – zapínala jsem ho v aplikaci na mobilu.Tento šum se pro nás stal reálnou záchranou: miminko hezky spinkalo a starší děti mohly současně chodit ke mně, ptát se na něco, otevírat-zavírat dveře, nebo se něčím vedle zabývat. Naučila jsem je jen šeptat, a když se na něco ptají, nekřičet.

Tentokrát jsem si dobře uvědomovala, že mě potřebují starší děti, a musím být pro ně dostupná, nehledě na péči o nejmladší dítě. Naučila jsem je povídat mi o všech svých problémech, které vznikaly, když si spolu hrály – přicházely ke mně a stěžovaly si navzájem. Pro děti je hodně důležité vysvětlit své emoce blízkým dospělým. Začala jsem si všímat, že dítěti opravdu stačí problém jen říct, sdělit, zabrečet si a konflikt je vyčerpán – může si znovu jít hrát. Jednou se mi prostřední dcera přiznala: “Mami, jen ty mi umíš jen naslouchat. Ostatní dospělí se rovnou snaží mě něčemu učit.”

Se starší dcerou často mluvím o tom, že vše je dočasné: čas utíká, miminka rostou. Brzy budu mít víc volného času. Tohle je rovněž překrývání. Podívejte se, kde zrovna vaše dítě cítí separaci a zkuste ji minimalizovat nebo překrývat.

Rovněž musíme pěstovat plody rozvoje. U dětí musí svou rychlostí probíhat procesy rozvoje: emergence (formování), integrace, adaptace. Musíme pěstovat tyto plody, musíme mít měkké srdce, potřebujeme, aby dítě bylo nasyceno vazbou. Důležité je, aby dítě mohlo vyplakat své křivdy a přizpůsobit se, musíme ho přivádět ke smíšeným pocitům.

Nástroje

Probereme nástroje, které máme v rámci rozvojové teorie na bázi vazby. To jsou:

1. Dohazování

2. Přimýkání

3. Nabíjení vazbou

4. Hra

5. Hierarchie

Dohazování je, když „dohazujeme“ dítě jinému dospělému. Přichází chůva nebo babička, a my potřebujeme nějaký čas, aby si dítě na nového člověka zvyklo, nepředáváme ho hned u prahu. Stejně je to s tatínkem, když se vrací z práce. Můžeme pomáhat jiným dospělým navazovat spojení s dítětem a rozšiřovat „vesnici vazeb“.

Na tomto schématu jsou zobrazeny úrovně vazeb. Je hodně důležité, na jaké úrovni vazby se nachází starší dítě v okamžik narození toho mladšího. Pokud je na první úrovni a potřebuje jen fyzický kontakt, nedokáže pochopit, že teď právě na něj nemáte čas. Další dvě úrovně: úroveň podobnosti a úroveň příslušnosti. Tyto první tři úrovně jsou hodně mělké, v jejich případě je pro dítě obtížné být daleko od dospělého a přitom se ho držet. Ale na úrovni lásky (je to cca věk 5 let, pokud podmínky pro prohloubení vazby byly vhodné) dítě už může klidně přijmout skutečnost, že maminka nějakou dobu nebude vedle něho. V tomto věku už dítě dává dospělému své srdce a může si ho uchovat i na nějakou vzdálenost.

Přičemž pokud v době narození mladšího dítěte už byla vazba na hluboké úrovni, ale dítě najednou začalo cítit separaci, pak se tyto tenké kořeny (úroveň „být poznaným“ a úroveň lásky) mohou rychle vtáhnout zpátky. Děje se to proto, že je pro dítě mnohem bezpečnější nacházet se na prvních základních úrovních.

Děti lze „dohazovat“na aktuální úrovni vazby. Dohazovala jsem starší dceru synovi, protože ho najednou začala odmítat. Už jsem chápala, co se s ní děje, a začala jsem ji intuitivně dohazovat mladšímu přes jejich vnější podobnost: „Podívej se, oba máte tmavé vlasy a tmavé oči. Jste si tak podobní! Pamatuješ si, jak jsi chtěla právě bratříčka?“ Na začátku jsem moc nevěřila, že to bude fungovat, ale fungovalo to. Vznikla u ni vazba na úrovni podobnosti, a pak na úrovní příslušnosti, že jsme jedna rodina, je to její bratr. Teď mají velmi dobrý vztah, který je mnohem lepší než býval její vztah k sestře. A myslím si,že nejen kvůli věku, ale i díky mé včasné podpoře.

Dohazovat lze na úrovni významnosti: „Podívej se, jak se na Tebe dívá, chce být takový jako ty.“ Na úrovni lásky má střední dcera říkala: „Z jedné strany mám v srdci Ježíše, a z druhé strany jste vy všichni, moje rodina.“ Když se dítě dostává na tuto úroveň, začíná mít rádo své blízké. Musíme podporovat tuhle lásku, říkat, že ho také máme rádi, jak moc ho má rád mladší bratříček. Na šesté úrovní, úrovni poznání, si děti rozhodnou samy, zda sdílet tajemství mezi sebou nebo ne, ale na všech předchozích úrovních je my jako rodiče můžeme dohazovat.

Chtěla bych říct několik slov o přimykání. Používala jsem tento nástroj, když jsem potřebovala dát přes den spát prostřední dceru, která si v ten okamžik hrála se starší a byla celá přepnuta na ni. Šla jsem za ní, nakláněla jsem se a začínala jsem se potichu ptát na to, co teď dělá, slovo po slovu. Postupně se dcera přepínala na komunikaci se mnou, nabízela jsem ji přečíst spolu knížku před spaním, a ona souhlasila. Pro malé děti je obtížné udržet pozornost hned na několika dospělých, a přepínat se mezi nimi rovněž nebývá jednoduché.

Další nástroj, který lze použit – nabíjení vazbou. Co to znamená? Můžeme nabíjet děti sebou, svou láskou a pozornosti na všech úrovních vazby. Nabíjet – nejen jít spolu na procházku, ale chtít poznat své dítě, dát mu štědré pozvání existovat v našem životě, radovat se s ním.

Pokud vztahy už mají trhlinu, dá se udělat, například, „týden nabíjení,“ a dělat s dítětem něco, co ho nabije vztahem každý den během tohoto týdne. Například, první den upéct spolu koláč. O mladší dětí se stará někdo jiný nebo můžete se věnovat staršímu poté, co mladší usnou. A ten čas je věnován kompletně staršímu dítěti. Další den můžete jít do kavárny atd. Mohou to být i velmi jednoduché věci: přečíst si spolu knihu, nakreslit si něco, jít nakupovat. Trávit společný čas lze různě: dá se tak, jako kdybyste se chtěli dítěte zbavit, nebo tak, že dítě po komunikaci s vámi bude mít nadšené oči, uvolní se, změkne, bude hodnější a klidnější.

Musíme požadavky dítěte předbíhat. Pokud vás dítě stále vyrušuje a musíte se mu věnovat, jen aby přestalo „otravovat“, rodiče to unavuje a dítě to nenaplňuje. Iniciativa musí pocházet od vás. Dítě nejlépe naplní to, co dostane, aniž by o to požádalo.

Takhle jsme to dělali v naši rodině se starší dcerou. Koupili jsme obrázek pro malování podle čísel a každý den spolu trochu malovali. Pak jsme každou neděli začaly spolu chodit do kavárny, ve které jsme sbíraly nálepky, abychom obdržely vstupenky do kina. Mladší ten čas měla denní spánek a hlídal ji tatínek. Chodily jsme spolu do kina. Hrály jsme si na spa salón s okvětními lístky růží. Koukaly jsme se na videa z jejího dětství a vzpomínaly, jaké to bylo. Hodně jsem ji povídala o tom, jaká byla ona, když byla malá. V letě jsme nějakou dobu měly následující rituál: večer jsme se starší dcerou spolu šly pro chléb, a pak 10 minut jen seděly na lavičce vedle domu a povídaly si. Taková komunikace se staršími dětmi je hodně dobře naplňuje a změkčuje.

Když mluvíme o střetu se separací, musíme si uvědomovat, že se na jednu stranu věnujeme dítěti, dáváme mu svou pozornost, naplňujeme ho, ale pokud u něj neprobíhá současně proces adaptace, naplňování nebude účinně fungovat. Budete mít pocit, že dáváte a dáváte a stejně je toho málo: podobně jako zalívat suchou p+ůdu s tvrdým povlakem, kdy se voda roztéká po povrchu. Takový povlak je potřeba nejdříve sundat, udělat v něm díry, aby se voda mohla dostat dovnitř.

Adaptace je emocionální proces, s jehož pomocí se transformujeme přes to, co nemůžeme ovlivnit.

Děti nerozumí, že se jim teď nemůžeme věnovat více. Adaptace probíhá ne přes pochopení na úrovni rozumu, ale přes slzy marnosti. Všechny tři emoce – frustrace, úzkost a touha po blízkosti – se mohou transformovat a přejít do marnosti přes slzy, smutek, odpouštění, přijetí situace takové, jaká je.

Třetí den po narození mladšího dítěte moje starší dcera začala být smutná. Pochopila jsem, že s ní musím promluvit, něco se s ní děje. Když jsem jí nabídla, že si promluvíme, začala plakat, a řekla, že teď budu mít méně času pro ni. Byla jsem velmi šťastná, že dcera silně plakala, protože v tu chvíli zažívala právě tuhle transformaci: prožívala svůj smutek, oplakávala svou dočasnou ztrátu. Bylo velmi důležité přijmout tuhle bolest takovou, jaká je, ne rozmlouvat a nepřesvědčovat v tom, že se mýlí. Jen jsem poslouchala a pomáhala ji plakat, dokud na jejím obličeji nezůstal jen tichý smutek.

Narození sourozenců je těžká zkušenost, zpátky do bříška je nejde vrátit, a schopnost se přizpůsobit na změnu okolností v tomto případě hodně pomáhá. Gordon Neufeld říká, že dítě je schopno přizpůsobit se na narození 12 sourozenců, ale často mu nedokážeme pomoci přijmout ani jednoho nebo dva.

Adaptace mění. Slzy marnosti očišťují člověka, protože vyplakává svůj smutek a otevírá se tomu, aby šel dál. Děti pláčou hodně a všechny: jak velké, tak i malé. Problém je často v tom, že dítě nemůže vyplakat všechna svá neštěstí. Může to být proto, že je hodně citlivé nebo má psychologické ochrany před pocitem zranitelnosti, nebo jeho slzy nepřijímají dospělí.

Několik slov o hře. Je to ještě jeden nástroj překonání separace.

Hra dává pohyb emocím, zabezpečuje emocionální uvolnění.

Dětí nasávají kontakt a blízkost přes hru. Například taková hra jako „jízda na koních“zabezpečuje emocionální uvolnění. Je to hra s klackem, na který se připevňuje hlava koně. Výsledkem hry je uvolnění, emoce frustrace se rozptylují přes pohyb.

Hra pomáhá uvidět, jak uspokojit potřeby dítěte ve vazbě. Starší děti mohou požádat o plenku nebo o kojení. Nemusíte to brát vážně a myslet si, že pokud jim dáte prst, odkousnou ruku do lokte a budou teď chodit v plenkách. Zahrajte si s nimi: zabalte je do deky, zahoupejte, vezměte je do náruče. Dejte dítěti víc, než si žádá: přišlo se obejmout – obejměte ho tak, aby se smálo a snažilo se dostat pryč z objetí. Chce do náruče – fajn, zahrajeme si na miminko. Starší děti chtějí být podobné miminku, protože vidí, jak něžně se maminka na miminko dívá a chtějí, aby se stejně radovala a dojímala i jejich existencí.

Často nám děti samy nabízí hry, které by je mohly naplnit. Moje děti si hrály na psy. Přicházely ke mně, říkaly své přezdívky a žádaly, ať je cvičím, házím jim míč, pak umyji, vysuším srst. Celá ta jednoduchá hra je vždy obě hodně naplňovala.

Každé dítě musí mít čas a prostor pro své vlastní hry.

Nesmí nastat situace, ve které mladší děti nedávají prostor starším, ničí jejich hračky, rozbíjejí jejich stavby, berou jejich věci a vylupují jejich soukromé skříně. U nás bylo například bezpečné místo pro hračky starších dětí na parapetu, kam se nemohlo dostat miminko. Když začalo zvládat brát věci z parapetu, začali jsme mu to zakazovat. Není centrem vesmíru, který má všechno dovoleno. Ukazujeme mu hranice, co smí, a co nesmí. Pokud něco nesmí, pomáháme to přežít, vyplakat kvůli tomu slzy. Čím dříve se u nich začne proces adaptace (přizpůsobování), tím lépe pro všechny.

A nakonec takový důležitý nástroj jako hierarchie: dětí musí být chráněny naší vazbou jako deštníkem a mezi sebou mít správnou hierarchii.

Pokud je v rodině hierarchie, bude tam i harmonie. Rodiče jsou starostliví dospělí vedoucí. Starší děti musí být vedoucí ve vztahu k mladším. Ve sporech mezi sourozenci nemůžeme být vždy vedle a kontrolovat situaci, ale od zraňujících slov od bratrů a sester můžeme děti ochránit svou vazbou. Pokud je vazba pevná, dítě bude cítit, že i když se bratr nebo sestra ne vždy chtějí podělit o hračky, ne vždy chtějí s nim komunikovat, nadávají nebo křičí, vždycky existuje maminka a tatínek, kteří ho přijmou takové, jaké je.

Zdroj: 
https://alpha-parenting.ru/2018/03/26/v-seme-novyiy-malyish-kak-pomoch-starshim-adaptirovatsya/

Překlad: Xenie Majznerová

Hlavní fotografie od uživatele Pixelbay ze služby Pexels

Shlédnutí: 4145