Pěstování nezávislosti: paradox!

autor: Colleen Drobot 

Nedávno jsem si četla studii, která uvádí, že si Severoameričané velmi váží nezávislosti. Všichni chceme, aby naše děti vyrostly a postavily se na vlastní nohy; kdo chce, aby s ním stále žilo jeho 30leté dítě? Problém je, jak říká Dr. Neufeld, že nejsme ptáci, kteří mohou být vytlačeni z hnízda. Ve skutečnosti, čím více prosazujeme nezávislost v našich dětech, tím více se drží, vzdávají, nebo hledají někoho jiného, kdo jim pomůže. Pokud chceme prohloubit vazbu a pěstovat nezávislost, musíme nejprve vyzvat naše děti, aby na nás byly závislé.

Paradoxně, když svým dětem ukážeme, že se o ně postaráme, mohou se na nás spolehnout a opřít se o nás, pomůže jim to uvolnit se a cítit, že je o ně dobře postaráno. Kupodivu, ve skutečnosti odvážně vykročí kupředu do neznáma a zkusí udělat něco na vlastní pěst. Znám to z první ruky, když s něčím zápasím. Třeba když mám problém s počítačem, čím více mi manžel odmítá pomoct, tím bezmocnější se cítím, tím více se chci vzdát. Když se zapojí a řekne: “Ukaž, pomůžu ti,“ cítím k němu vděk a náklonnost. Odpočívám a obnovuje to moji energii a sebevědomí, abych si poradila sama. Aby se lidé postavili na vlastní nohy, musí nejprve cítit, že je o ně dobře postaráno.

Pracovala jsem pro skvělého ředitele, který znal toto tajemství. Velkoryse nás vyzval, abychom v něm měli oporu, a vždy podporoval své zaměstnance. Učitelé na něj měli vazbu a on v nás probudil to nejlepší. Ve skutečnosti jsme pro něj pracovali usilovněji než pro jakéhokoliv jiného ředitele. Byl to úžasný lídr, na kterého jsme se mohli spolehnout. Všechny skvělé filmy o učitelích to ilustrují. Učitel vyzve studenta, aby se o něj opřel, dokud student nebude dostatečně silný, aby vzlétl. Nikdy jsme neviděli, že by mistr učitel skoupě řekl: „Nechoď za mnou pro podporu. Jsi na to sám!“ Místo toho nás zvou do svých učeben a dávají nám vědět, že jsou k dispozici, ochotní nám pomoct. Pokud se potýkáme s úkolem, dávají nám najevo: „Jsem tu pro vás, až mě budete potřebovat.“

Znovu a znovu se mi tato paradoxní moudrost potvrzuje s vlastními dětmi. Když řeknu své dceři: „Bojuješ s tou botou, dovol mi, abych ti pomohla zavázat tkaničky,“ chce se je naučit zavázat sama. Když řeknu svému synovi, který se snaží psát: „Pomůžu ti. Napíšu ti každý druhý řádek,“  je nejen vděčný, ale i ochotný to vyzkoušet sám, než aby byl přemožen a vzdal to. Není to tak, že by šťouchnutí někdy nebylo vhodné, nebo že bychom nikdy nemohli říci: „Ne, teď ti nemůžu pomoct.“ Také to neznamená, že bychom měli spěchat, abychom vše napravili, nebo je přerušovat, když chtějí udělat něco samy. Ale celkově, naše ochota postarat se o své děti je tím hlavním, co jim pomáhá dozrát a růst.

Víra v proces vývoje a důvěra, že jsme nejlepší sázkou našich dětí, jim pomohou rozvinout svůj potenciál. A jednoho dne, pokud budeme mít to štěstí, že budeme žít dlouhý život, nás možná vyzvou, abychom byli závislí na nich.

Překlad: Xenie Majznerová
Korektura: Veronika Skuhrovcová

Hlavní fotografie od uživatele Karolina Grabowska ze služby Pexels

Shlédnutí: 896