Nudění

autor: Jonas Himmelstrand

„Tati, nudím se,“ stěžuje si můj šestiletý syn. Mám pocit déjà vu. Už jsem to slyšel. Ve skutečnosti se všechny mé děti v tomto věku ukázaly se stejnou větou: „Tati, nudím se.“ Dřív jsem si myslel, že jim chybí nápady, co mají dělat. A tak jsem přicházel s nejméně tuctem návrhů. Ale nikdy to nevypadalo, že by to fungovalo. Moje děti odešly s mými návrhy zdánlivě nespokojené. Dříve jsem se zbavoval nepohodlí tím, že jsem vzpomínal na to, co jsem četl v článcích populární psychologie, že je dobré se nudit. Jak léta plynula, mé dvě starší doma vzdělávané děti už se do této fáze nedostaly. Nikdy později jsem už neslyšel, že by si stěžovaly, že se nudí.  Zdá se, že našly tu nevyčerpatelnou studnu tvořivosti ve svém nitru, která je naplňuje nekonečnou zvědavostí. Ano, objevují se v mé domácí kanceláři, ale spíše s přesnými otázkami jako: „Co je černá díra?“ nebo „Jaký je rozdíl mezi vládou a parlamentem?“ nebo „Proč má auto převodovku?“

Foto Andrea Piacquadio přes Pexels

Po studiu Neufeldova paradigmatu jsem našel slova k mnoha věcem, které jsem znal intuitivně, a také jsem obdržel potvrzení o jiných věcech, u kterých jsem si nebyl zcela jistý. Ale nikdy dřív jsem nechápal význam „Tati, nudím se“, dokud jsem neabsolvoval jeden z Neufeldových kurzů distančního vzdělávání.

Vyzbrojený těmito novými znalostmi jsem byl nadšený, když můj šestiletý přišel do mé domácí kanceláře a vyjádřil: „Tati, nudím se.“ Podíval jsem se mu do očí a řekl: „Ach, opravdu, nudíš se?“ Přikývl. Poklepal jsem si rukou na klín, usmál jsem se a řekl mu: „Pojď a sedni si ke mně.“ Váhavě přišel a posadil se mi na klín. Ale jakmile tam seděl, věci se začaly měnit. Během minuty jsem začal cítit, jak se v mé přítomnosti uvolňuje. Ujistil jsem se, že sedí pohodlně. Pak jsme se někdy společně na něco dívali na počítači nebo o něčem mluvili. Jindy jsem prostě dál pracoval se synem na klíně. Po několika minutách jsem vnímal, jak se jeho energie vrátila. Brzy s velkým úsměvem řekl: „Teď vím, co budu dělat!“ a šel.

Nyní chápu, že nuda obvykle nemá nic společného s nedostatkem podnětů, ani s nedostatkem vzrušujících podnětů. Souvisí to s nedostatkem vnitřní energie kvůli nedostatku citové vazby. Dítě, které postrádá citovou vazbu, se často stává posedlé vazbou. Když říká „Nudím se,“ vlastně říká „Nemám energii nic dělat. Potřebuji obejmout, sedět na klíně, nebo mluvit s někým, s kým mám citovou vazbu, s maminkou, s tátou nebo s babičkou.“ Když má dítě naplněné potřeby vazby, proudí emergentní energie* (vnitřní energie) a dítě vidí spoustu možností, co by mohlo dělat, které pramení z jeho nitra.

V dnešním rušném životě často není zřejmé, co stojí za mnoha výzvami a chováním našich dětí. Nedostatek kontaktu s těmi, ke kterým děti mají citovou vazbu, je častou příčinou celé řady problémů. Musíme pečovat o vazbu mezi námi a našimi dětmi, ať dělají cokoliv, protože jim tím dáváme energii, kterou potřebují k prosperitě, zralosti a učení.

*”Proces emergence, známý také jako proces separace, proces diferenciace, proces individualizace nebo proces aktualizace. Když se dítěte trochu uvolní od snahy o zachování blízkosti nebo sounáležitosti, vzniká druh podnikavé energie, která se projevuje spontánním formováním samostatných hranic, snahou o nezávislost, dispozicí k prozkoumávání světa mimo jeho vazby.”
— Gordon Neufeld, 2012

Originál: Being Bored
Překlad: Xenie Majznerová
Korektura: Veronika Skuhrovcová, https://postscriptorium.cz

Shlédnutí: 285