Může mít dítě příliš silnou citovou vazbu na rodiče?

autor: Deborah MacNamara

Jednou z nejčastějších otázek ohledně vztahů, kterou mi pokládají, je, jestli dítě může mít příliš silnou citovou vazbu. Panuje obecný strach a přetrvávající mýtus, že pokud se zaměříme na budování vztahů s našimi dětmi, můžeme bránit jejich růstu v nezávislé a soběstačné bytosti. Existuje paradoxní vztah mezi vazbou a separací, který často není pochopen. Vazba nezpomaluje růst, ale pohání ho.

Když nad tím uvažujete komplexně, tak konečným cílem výchovy dítěte je pomoct mu stát se svébytným samostatným jedincem. Měli bychom chtít, aby naše děti měly vlastní názor, mohly si stanovit vlastní cíle, utvářely si vlastní důvody, dělaly vlastní rozhodnutí, přemýšlely za sebe, znaly své hranice a tvořily své vlastní záměry. Ve skutečnosti se musíme ptát na to, co potřebujeme udělat k zajištění toho, aby naše děti takhle vyrostly.

Malé děti do tří let běžně lpí na svých rodičích. Mohou je pronásledovat, plakat, když nejsou nablízku, a být nešťastné, když musí sdílet jejich pozornost s ostatními.

Malé děti lační po vazbě, protože jim chybí soběstačnost a jsou velmi závislé na naší péči. Až dosáhnou věku mezi pěti a sedmi lety, měly by být schopné hrát si více samostatně a volně, převzít odpovědnost za jednoduché úkony, jako oblékání, a dokonce začít vykonávat domácí povinnosti, jako úklid hraček.

Děti nemohou mít příliš silnou citovou vazbu, mohou mít pouze nedostatečně hlubokou citovou vazbu. Vazba je určena k tomu, aby na nás naše děti byly závislé, abychom je mohli vést. Je to naše pozvánka ke vztahu, který je osvobozuje, aby přestaly hledat lásku a začaly se soustředit na růst.

Když děti budou mít jistotu, že jejich potřeby vazby budou naplněné, jsou osvobozené ke hraní, objevování, představování si, k volnému pohybu a soustředění se. Je to paradoxní, ale když naplníme jejich potřeby závislosti, tak je to posune směrem k nezávislosti. Jak dítě dozrává, mělo by být více schopné převzít kontrolu nad svým vlastním životem a my se budeme moci vzdálit spíše do role poradce.

Když děti budou považovat za samozřejmé, že naplníme jejich potřeby vazby, tak nás už nebudou muset pronásledovat. Jinými slovy, když se můžete spolehnout na své pečovatele, tak už na nich nemusíte lpět. Děti, které na nás lpí, i když už nejsou předškoláky, to možná dělají z nejistoty. Je to bezpečí ve vztahu vazby, které děti osvobozuje a umožňuje jim nechat nás vzdálit se. Vazba není nepřítelem zralosti, jsou jím nejisté vztahy.

Jaké jsou známky toho, že se dítě snaží o vazbu?

Předpoklad pro růst spočívá v péči dospělého. Jinými slovy, dítě by se nemělo snažit o lásku. Existuje mnoho způsobů, jak se děti mohou snažit o naplnění svých vztahových potřeb, následuje jen vzorek některých z nich. 

• Dítě se usilovně snaží, aby zapadlo, někam patřilo, bylo dost dobré a plnilo požadavky.
• Když se dítě podceňuje, nebo se snaží dostat do přízně ostatních, aby ho měli rádi.
• Pokud se dítě snaží upoutat pozornost, třeba jako třídní klaun, a hledá pochvalu a pocit důležitosti, snaží se, aby na něm záleželo, bylo milované, aby ho každý znal, nebo aby bylo nějakým způsobem zvláštní.
• Někdy se dítě snaží být hezké, chytré a vyhýbá se problémům proto, aby bylo oblíbené nebo milované.
• Vychloubání, chvástání se a nadměrná soutěživost za účelem získat nadřazenost mohou odhalit nejistotu dítěte.

Aby si dítě mohlo odpočinout v něčí péči, tak musí být schopné považovat vztah s touto osobou za samozřejmý. Když děti cítí, že na nich záleží i když jsou takové, jaké jsou, tak se nemusí měnit za účelem snahy o získání lásky.

Jak mohou dospělí pracovat s vazbou, aby už děti nemusely?

Musíme se ujmout vedení, abychom si udrželi své děti blízko u sebe, ukázali jim přiměřenou náklonnost, věnovali jim pozornost, a dali jim pozvánku do vztahu, který je bezpodmínečný. Když jim dáme najevo, že jejich chování není v pořádku, můžeme se také ujistit, že rozumí tomu, že vztah nadále trvá.

Nejdůležitější věcí, kterou musíme udělat, je zajistit, aby jejich touha po vztahu byla vždy překonaná důvěrou v nás, a v to, že jim ho zajistíme. Musí důvěřovat v naši schopnost ho zajistit, neměly by mít pocit, že se musí snažit, aby dosáhly naplnění svých potřeb.

Cílem je obojí, být starostlivý i rozhodný, když nabízíme našim dětem, aby na nás spoléhaly. Existuje několik věcí, které můžeme udělat, aby nastal významný rozdíl:

• Zajistěme jim bezpečí, aby se na nás mohly spolehnout i v tom, že proti nim nepoužijeme to, na čem jim záleží (např. pokuty a odnímání výhod), nebo tresty založené na separaci, jako je vykázání z pokoje nebo „počítání do tří“.
• Musíme si získat jejich důvěru tím, že budeme v naší péči konzistentní, a taktéž velkorysí v naší pozornosti a projevech srdečnosti, radosti a potěšení.
• Zaujmeme vedoucí pozici abychom je ujistili, že dokážeme zvládnout je i všechno, co se může objevit, včetně záchvatů hněvu, vzdoru a odporu.
• Buďme těmi, kdo je utěšuje, vede, chrání a drží si je při sobě.
• Neplňme jejich požadavky, místo toho uspokojme jejich potřeby.
• Tvořme situace, kdy na nás musí záviset, včetně výletů, nebo učení koníčku či dovednosti.

Děti nemusí být nuceny k tomu, aby se osamostatnily, nebo vyrostly. To, co děti nejvíce potřebují, jsou hluboké vztahy a osvobození od jejich touhy po spojení.

Originální text v aj: Can a Child Be Too Attached to Their Parent?

Překlad Lívia Mayerová
Korektura Veronika Skuhrovcová

Hlavní fotografie od uživatele Elina Fairytale ze služby Pexels

Shlédnutí: 1358