Hranice a zákazy v životě dítěte: 9 principů

Autor: Julia Varlaková

S disciplínou jsou spojené pojmy hranice a zákazy. Jaké hranice a zákazy poškozují vztah mezi dětmi a rodiči a jaké budou pro vztahy a vývoj prospěšné? O tom je článek Julije Varlakové.

Když se narodil můj starší syn, nečekaně mě zavalila hora informací o výchově dětí, která většinou obsahovala dvě zcela protichůdné základní myšlenky. 

První myšlenkou je nutnost jasných a neměnných omezení dítěte, dodržování jednoznačných a neochvějných hranic povoleného, trestů a přísnosti, aby se nenaučil manipulovat rodiči. A druhá, o úplné absenci zákazů a o svobodě konání a projevu sebe sama, pak bude vztah dobrý a dítě bude poslouchat samo od sebe.

Foto Emma Bauso přes Pexels

Nyní vidím, díky desetileté zkušenosti s výchovou dvou dětí a ze zkušeností s poradenstvím pro rodiče, že jde o dva extrémy, z nichž v každém je více minusů, než plusů. Chci se s vámi podělit o nějaké nápady a myšlenky ohledně zákazů a omezení.

Jasné a neměnné hranice?

Takže, první myšlenka, která má místo v naší společnosti: děti potřebují pevné a jasné hranice, rámec chování, od toho nelze ustoupit, jinak dítě rychle pochopí, že rodiči může manipulovat. Pláče a křičí? Ignorujte ho, zakažte mu křičet nebo opusťte pokoj. Nenechte dítě zvyknout si na vaši náruč. Slíbíte trest – potrestejte. Ohlášené důsledky musejí nutně přijít. Nesmíte připustit úplnou svobodu konání. 

U realizace této myšlenky o tvrdých a neměnných hranicích hrozí to, že se touha po poslušnosti stává důležitější než vztah. Ale ovlivnit dítě, se kterým máme špatný vztah, je velmi obtížné. 

Není to o zdravých omezeních a důslednosti. Je to rigidita a neschopnost být flexibilní a zohlednit své potřeby a potřeby dítěte, neschopnost najít optimální varianty. Rodiče, kteří tvrdě a metodicky uplatňují tresty a trvají na vymáhání požadavků za každou cenu, mají zpravidla zapotřebí ještě více „utahovat šrouby“. Protože to, co dnes funguje a nutí dítě poslouchat (například, zbavení času u obrazovky nebo setkání s přáteli), přestane fungovat zítra.

Zaprvé dítě povyroste a zadruhé jeho pocity z příliš velké zranitelnosti budou utlumeny. To, co ho dnes děsí a nutí chovat se tak, jak se od něj očekává, zítra vyvolá reakci: „Je mi to jedno! A vem si ten tablet, já ho vůbec nepotřebuju!“

Nejen, že od dětí příliš brzy a příliš kategoricky očekáváme poslušnost a dodržování určité vnější formy, brzdíme vývoj skutečné zralosti.

Dítě má tři důležité vývojové procesy, o kterých mluví Gordon Neufeld. Postupné zrání těchto procesů vede ke skutečné vnitřní zralosti.

1. Proces emergence (formování)1, který je zodpovědný za zájem a zvědavost, živost, mnoho plánů a nápadů, životní energii, snahu o samostatnost a nezávislost, respekt k samostatnosti a i k hranicím druhých, a tak dále.

1Proces emergence, známý také jako proces separace, proces diferenciace, proces individualizace nebo proces aktualizace. Když se dítěte trochu uvolní od snahy o zachování blízkosti nebo sounáležitosti, vzniká druh podnikavé energie, která se projevuje spontánním formováním samostatných hranic, snahou o nezávislost, dispozicí k prozkoumávání světa mimo jeho vazby.”
— Gordon Neufeld, 2012

2. Proces adaptace (přizpůsobení), který je zodpovědný za schopnost těžit z potíží, přijmout to, co nejde změnit, agresivně nevybuchnout při rozčílení, zotavovat se po životních nesnázích a ztrátách, být odolný, vynalézavý, učit se z chyb a neúspěchů.

3. Proces integrace, který dává vícerozměrné vidění a vnímání sebe a situace z různých úhlů, umožňuje být s ostatními, ale neztrácet při tom sebe, vidět různé úhly pohledu, nebýt černobílý, být schopen jednat s odvahou, být spravedlivý, empatický, schopný spolupracovat, vidět perspektivu a tak dále.

Všechny tyto tři procesy vývoje jsou založené na hlubokém a spolehlivém vztahu s dospělým, na šesti úrovních vazby (odkaz), které dozrávají u dítěte v těchto vztazích.

Analogie s rostlinou: tři vývojové procesy jsou horní části nad zemí. Čím silnější jsou neviditelné kořeny pod zemí (vazba), tím silnější bude růst horní část.

Když vytváříme příliš tvrdé, rigidní hranice ve vztahu s dítětem a požadujeme jejich dodržování jakýmkoliv způsobem, pak místo spolehlivosti a bezpečnosti vytváříme pocit nejistoty. A to vede k tomu, že se vývoj těchto tří procesů zpomaluje a místo toho se vytváří vnější forma, vnější chování. Takové, které od dítěte očekáváme.

Psychika dítěte se rychle vzdává toho, co je pro něj důležité, když vztah s blízkým dospělým přestane být bezpečný. Získáváme požadované chování na úkor dítěte, ne ve prospěch dítěte.

Protože vazba není úplně o lásce, je pro psychiku dítěte především o přežití. Musí existovat spojení. Pokud není spolehlivé a hluboké, pak alespoň nějaké, a to i za cenu deprivace potřeb dítěte.

Nebo snad úplná svoboda konání?

Druhá myšlenka, jak jste pravděpodobně uhodli, není třeba nic zakazovat. Pokud máte s dítětem dobrý vztah, nemusíte ho omezovat. Je sice malé, ale člověk. Všechno chápe. Ti, kterým malé dítě v obchodě křičí a pláče, prostě špatně vychovávají, příliš zakazují a omezují. Ti, kterým malé dítě se řevem leží na podlaze nebo na zemi, jsou naprosto hrozní rodiče. A u dobrých a laskavých rodičů, kteří vše povolují, se děti takto nechovají. Děti u takových rodičů jsou klidné, vždy se usmívají (no, někdy pro změnu trochu pláčou, ale zřídka), s nikým se nehádají a poslouchají mámu s tátou samy od sebe. Jen milujte dítě a nezakazujte, dejte mu svobodu.

Bohužel je to také utopický nápad. Děti se musí setkat se zdravými zákazy a omezeními, potřebují cítit přirozený průběh života. Ne všechno bude tak, jak by si přály. 

Střet s tím, co se děje jinak, než si přejí, s pečlivou a vlídnou účastí rodičů, je malým výcvikovým letištěm pro vzlet do dospělosti, kde bude spousta omezení.

Aby dítě vyrostlo flexibilní a odolné k životu, přizpůsobivé k tomu, co nemůže změnit, je pro něj velmi důležité v dětství čas od času čelit omezením tohoto světa, prožívat v blízkosti rodičů různé emoce, cítit, že jsou normální.

A co je nejdůležitější – cítit frustraci, najít svůj smutek a slzy marnosti. Mnohokrát. Vedle přijímajících a pečujících blízkých lidí. Protože právě tohle přispívá k rozvoji adaptačního procesu, který je zodpovědný za flexibilitu a odolnost.

Vydržet bouřlivé emoce a slzy dítěte často není snadné. Některé rodiče to rozčiluje. Někteří se bojí, že je dítě kvůli tomu přestane mít rádo. Jiní se bojí, že když dítě brečí, tak trpí, je mu špatně, je to pro něj příliš bolestivé a nesnesitelné, potřebují ho ochránit před takovými zážitky. 

Mnozí z nás sami nemají zkušenost ze svého dětství, kdy by jim něco bylo zakázáno nebo omezeno, ale zůstala by s nimi vřelost a soucit pečující osoby, což by jim pomohlo přijmout to, co nelze změnit. Kdy by jim pomohli vyrovnat se s bouřlivým hurikánem emocí uvnitř a vyvolali by pocit, že je to normální, že se to stává.

Kultura sovětské a postsovětské doby je kulturou hanby. Mnozí z nás tak vyrostli. Nesprávné chování bylo okamžitě zaznamenáno, zhanobeno, ostře přerušeno. Následky měly přijít okamžitě.

Někdo měl roh a řemen, někdo ostrý a odsuzující tón dospělého a někdo zažíval reakci pečujících blízkých v podobě ticha a ignorování.

Hodně pracuji s rodiči, konzultuji s nimi vztah s dětmi a bohužel vidím, že málokdo měl v dětství stabilní a opakující se zkušenost, kdy by dospělý místo ostrého: „Takhle se to nesmí!! Přestaň!“ řekl: „Takhle to nemusíš dělat, zkusme to společně udělat jinak, pomůžu ti“, „ Ach, miláčku, vidím, jak to chceš! Škoda, že to není možné“, „ Ano, jsi tak naštvaná, že ti to nedovolím. Taky bych byla naštvaná, chápu tě, je mi to líto.“ Nebo by jen seděl vedle a hladil ho po zádech, pomáhal mu přežít frustraci, cítit smutek a ze srdce plakat nad tím, co nelze změnit.

A to často brání nám, dospělým, snášet emoce dítěte, které vznikají jako reakce na zákaz nebo omezení. A dítě pak přichází o cenné zkušenosti střetu s neúspěchy a s tím, co jde proti jeho vědomým nebo nevědomým přáním a přizpůsobení k tomu s pomocí naší empatické péče. 

Omezovat, nebo ne?

Jak kategorické hranice, tak i úplná svoboda konání jsou dva extrémy, dva póly, dvě krajní polohy kyvadla. Aby dospělí mohli podporovat zdravý vývoj, extrémy nejsou nutné. Zde je k tomu několik nápadů:

1. Omezení jsou potřebná a důležitá. Je to důležitá součást výchovy. Dítě nepotřebuje nadměrnou zodpovědnost za to, co smí a co nesmí. Nemá zkušenosti, znalosti, celostní vnímání světa, schopnost předvídat důsledky.

„Jednou z věcí, kterou děti potřebují ještě víc než potřebují lásku, je cítit své bezpečí“ řekl Michael Vincent Miller. A aby dítě mělo pocit bezpečí, musí vědět, že existují omezení, musí vědět, že existují hranice, které nemůže překročit. A tento pocit hranic pomáhá dítěti cítit se chráněné. Protože v tomto okamžiku ví, že nemůže plně regulovat svůj život.

2. Omezení je možné a nutné, ale rozumně a přiměřeně. Není třeba omezovat vysloveně preventivně. Zákazy by měly být rozumné, zdravé a odůvodněné situací a péčí o dítě.

3. Omezení se skládá nejen ze samotného omezení. Je to jen první část naší důležité rodičovské role.

Mám takový vzorec: 

Zdravé, rozumné a vhodné zákazy, adekvátní a nezbytné v určité situaci + postarat se o pocity dítěte, které ohledně zákazu zažívá, a pomoci mu přijmout to, co nejde změnit, nebo mu pomoci chovat se jinak tam, kde to jde.

Můžeme omezit chování dítěte, ale nemůžeme mu zakázat, aby cítilo, co cítí.
Místo „Rychle to přestaň dělat, že se nestydíš!“ je lepší říct: „Hodně to chceš, rozumím, broučku. Bohužel ne, teď ti to nemůžu dovolit.“ 

A pak často musíte mít zásobu času a trpělivosti, protože tato věta zastaví jen málo malých dětí.

A jak říká Gordon Neufeld, musíme být agentem marnosti (tím, kdo sráží dítě zákazem a omezením a vydrží příval emocí) i andělem útěchy (tím, kdo soucítí, vítá smutek a slzy dítěte a pomáhá mu na hluboké emocionální úrovni cítit, že teď změna není možná).

A tam, kde smutek a slzy nejsou možné, také zůstáváme při svém pevném „ne“, ale uznáváme pocity dítěte, to, jak je pro něj důležité obdržet, co chce, normalizujeme jeho prožitky, dáváme pocit, že ho chápeme a jsme na jeho straně.

4. Pokud jste již vyslovili nějaký zákaz, ale máte pocit, že všechny pokusy o jeho implementaci jsou slepé uličky, emoce vás přeplňují, pak si ne vždy musíte stát za svým.

Existují situace, kdy je vhodné a důležité změnit své původní rozhodnutí a tímto způsobem vyjádřit péči o dítě. Dítě může být unavené nebo hladové. A i když ještě včera mohlo přijmout nějaké omezení, dnes to není v jeho silách a ocitnete se ve slepé uličce. Nebo, možná jste teď tak unavení, že si uvědomíte, že můžete dosáhnout toho, co chcete, jen křikem a nemáte síly pečovat.

Nejdůležitější věcí není stát si pevně za svým. Mnohem důležitější je držet volant auta, které dostává smyk, ve svých rukou. Nejprve řídíme směrem k smyku a na trasu se vrátíme později. 

Můžete změnit původní zákaz, ALE je třeba zachovat u dítěte pocit, že je to vaše rozhodnutí, že jste to vy, kdo ho chtěl změnit, protože vidíte, jak je to pro něj důležité (i když ve skutečnosti máte pocit, že dítě vás prostě „donutilo“).

Místo „Už jsi mě tak unavil svými hysteráky, ať je to po tvém!“ můžete říct: „Ano, řekla jsem ti “ne„, ale vidím, jak je to pro tebe důležité, jsem připravena ti to dovolit.“ 

Místo „Přestaň křičet a trvat na tom!“ se dá říct, „Slyším, že je to pro tebe důležité. Budu přemýšlet a promluvíme si později.“

Místo „Rychle jdeme domů, hned!“ je možné převést vše do hry, a tím odstranit pozornost od nátlaku. „Hm, zajímalo by mě, zvládneme dojít domů jen po spadlých listech, aniž bychom šlápli na asfalt?“

Možnosti mohou být různé. Jde o to, že pokud nemůžete odolat tlaku dítěte, pak nechte volant ve svých rukou a dejte dítěti pocit, že máte situaci stále pod kontrolou a můžete se o něj postarat.

5. Když omezujete, neházejte obvinění, výčitky, sliby, že jim něco seberete. Lepší bude, když pomůžete dítěti najít jeho slzy a smutek (a když to není možné, pak alespoň pocit, že jeho emoce jsou normální a neničí váš vztah), nebo mu pomozte jednat jinak.

Když u dítěte něco jde jinak, než by si přálo, včetně toho, když čelí zákazům a omezením, můžeme se stát regulátorem, který pomáhá řídit emoce správným směrem.

Pomůžete svému dítěti změnit situaci nebo chování, které se stalo? Nebo mu pomůžete čelit zklamání, dát mu zkušenost, že změna je nemožná, a najít své vlastní slzy a smutek? V každé situaci se správný směr bude lišit v závislosti na okolnostech, a můžete být starostlivým regulovčíkem, který pomáhá zdravému pohybu emocí, stejně jako dopravní policista na silnici pomáhá tomu, aby se nestala nehoda, zpomalení, nebo dopravní zácpa.  

6. Aby se dítě mohlo chovat jinak, tam, kde je to možné, použijte režírování chování a nasměrujte ho správným směrem.

Musíme být laskaví, pečující a aktivní mentoři, kteří cítí, kde lze ustoupit a kde je lepší být více asertivní, abychom pomohli dítěti jednat jinak, mohli mu radit a směrovat ho.

7. Vztahy by měly být důležitější než zákazy. To znamená, že i když zakazujeme, musíme zachovat u dítěte pocit, že vztah je stále v pořádku. Nepotřebujeme poslušnost a dodržování pravidel za každou cenu. 

8. Stabilita a předvídatelnost je opravdu důležitá. Děti se cítí klidnější, když vědí a cítí, co čekat. Ale tady je důležitý důraz.

Přicházet k této stabilitě je lepší ne v trestech, důsledcích a příkazech, ale v důsledné a empatické péči o dítě i tehdy, kdy se nechová zrovna ukázkově.

Můžeme říci naše „ne“, můžeme chování dítěte omezovat a zastavovat ho. 

Ale stabilně a předvídatelně reagovat s vlídností a péčí, a v případě konfliktů a složitých situací mu pomoci vyjádřit emoce a postupovat v jednom ze směrů — ke smutku nad tím, co nelze změnit, nebo ke změnám tam, kde je to možné.

9. Pokud jste se neudrželi, chovali se ostře a hrubě – to se stává. Jsme přece všichni jen lidé, nemůžeme být dokonalí a ani to není nutné. Nejde jen o to, že jsme se nevyhnuli tomu, co děti bolí. Mnohem víc dětem ubližuje to, že to začínáme považovat za normu a dítě obviňujeme. „Samozřejmě mě mrzí, že jsem na tebe křičela, ale je to tvoje chyba, opakovala jsem ti to stokrát a ty jsi jako hluchý.“ – tohle zanechává hluboké rány.

Stává se, že se vůči dětem chováme jinak, než bychom si přáli.

Je důležité, abychom poté, co jsme vydechli a uklidnili se, mohli obnovit vztah s dítětem a dát mu pocit, že tento konflikt ve výsledku nemá moc nás oddělit od sebe a zničit vztah.

Neměli byste od dítěte žádat odpuštění, prosit ho, chtít prominutí, ani se mu dívat do očí s otázkou: „Odpustil jsi mi? Určitě jsi mi odpustil a neurazil ses? “Dítě nepotřebuje takovou zodpovědnost (odpustit nebo neodpustit dospělému) a není náš cíl prosit o odpuštění.

Jsme jen zodpovědní za obnovení vztahu a ukazujeme, že jsme stále tvá máma/tvůj táta, že náš vztah je v pořádku a vidím tvou bolest a křivdu. Stává se, že po omluvě se dítě stejně cítí uražené, naštvané nebo je rozrušené, a pak mu dáváme najevo, že jeho pocity jsou zcela normální. Ukazujeme, že dokážeme zvládnout dětské emoce a pocity, aniž bychom se od nich rozpadli. A dál se o něj staráme.

Překlad: Xenie Majznerová
Korektura: Veronika Skuhrovcová, https://postscriptorium.cz/
Originální text: Julia Varlakova

Shlédnutí: 317