Gordon Neufeld o rodičovství dětí se speciálními potřebami

Autor: Gordon Neufeld

Nezdá se, že byste řešil výzvy rodičovství dětí se speciálními potřebami.  Vztahuje se na takové děti vývojový přístup založený na vazbě?

Máte pravdu – tyto problémy neřeším přímo ani konkrétně. Primárním důvodem je to, že charakteristika tohoto přístupu spočívá v řešení toho, co děti potřebují k realizaci svého plného lidského potenciálu. Destilace těchto podmínek k samé podstatě je dělá univerzálními ve své aplikaci. Jinými slovy, tyto podmínky platí pro každé dítě, bez ohledu na pohlaví, inteligenci, omezení, kulturu, společnost, genetiku nebo problémy. Poselství vývojového přístupu založeného na vazbě je tedy o tom, co mají všechny děti společné, i přes individuální rozdíly nebo potíže. Developmentalista (zastánce vývojového přístupu – pozn. překladatelky) je ze své podstaty všeobecný odborník, což je v rozporu s dnes přijímanou moudrostí, kdy lidé věří, že potřebujete být specialistou nebo odborníkem na konkrétní syndrom nebo diagnózu, abyste měli co nabídnout. Developmentalista může nabídnout to, že navzdory konkrétním problémům, se kterými může dítě přijít na svět, toto dítě také přichází s vrozeným lidským potenciálem, který k realizaci vyžaduje stejné podmínky jako každé jiné dítě. V mnoha ohledech je to nejdůležitější informace, kterou by měl rodič vědět. 

Stručněji řečeno, děti ve skutečnosti nemají žádné speciální potřeby, pokud jde o rozvíjení jejich lidského potenciálu. Jejich potřeby jsou stejné jako u všech dětí. Některé děti mohou mít zvláštní potřeby, pokud jde o péči, školní docházku, nebo o jejich integraci do společnosti. Namísto dětí se zvláštními potřebami jsou to ale obvykle rodiče se zvláštními problémy, když se dítě liší od ostatních, nemá stejné fyzické, emocionální nebo intelektuální schopnosti. Všechny děti však mají schopnost udělat určitý pokrok v tom, aby se staly samy sebou, cítily své vlastní emoce, přizpůsobily se okolnostem a byly alespoň o trochu mírnější ve zkušenostech a projevech – i když neumějí říct ani slovo a mají intelektuální schopnosti dvouletého. To je základní lidský potenciál a náš lidský mozek udělá vše, co je v jeho silách, aby tohoto potenciálu dosáhl, pokud k tomu má alespoň trochu příznivé podmínky.   

O jakých neredukovatelných potřebách mluvíte? Jaké jsou podmínky, které vedou k rozvoji našeho potenciálu jako lidských bytostí?

Stručně řečeno, existují čtyři předpoklady, které každé dítě potřebuje, aby si k němu příroda našla cestu: správné vztahy s dospělými, kteří jsou za dítě zodpovědní, měkké srdce nebo schopnost cítit své něžné emoce, hluboký pocit odpočinku a nějaký čas v režimu hry. Ty jsou svou povahou poněkud sekvenční nebo hierarchické, takže bychom jim mohli říkat „pyramida potenciálu“. Pro ty, kteří znají Maslowovou hierarchii potřeb, by to byla hodně potřebná aktualizace. Maslow si neuvědomoval, že vazba je základem a synonymem přežití, že emoce jsou motorem vývoje a že realizace potenciálu platí stejně pro batole jako pro seniora. 

S dítětem se speciálními potřebami musí být jistě více výzev. Každý, kdo má dítě se speciálními potřebami ví, že to rozhodně není stejné jako výchova ostatních dětí. 

Samozřejmě existují zvláštní výzvy k zajištění podmínek, které vedou ke spontánnímu rozvoji potenciálu. Překážky se dokonce někdy mohou zdát nepřekonatelné. To nic nemění na tom, co se snažíme zajistit svým dětem. Čím větší jsou vrozená omezení, tím důležitější je, abychom se vrátili na začátek – k vazbě dítěte a dospělého či dospělých, kteří jsou za toto dítě zodpovědní. Čím více je dítě postižené, tím více potřebuje ke svému fungování vazby a tím více potřebuje důvěru v kontakt a blízkost, kterou mu nabízí pečující alfa dospělý. Vazba je vždy výchozím bodem a místem, kam se musíme v případě pochybností vrátit. Vazba mezi dítětem a dospělými, kteří jsou za výchovu zodpovědní, je kontextem pro výchovu dítěte. To platí pro všechny lidi, vlastně pro všechny savce, ať už jsou nemocní nebo zdraví, schopní nebo postižení, rozbití nebo celí. 

Mluvíte o tom, že děti rozvíjejí své schopnosti navazovat vztahy v šesti po sobě jdoucích fázích vazby, což jim umožňuje zachovat si pocit spojení s rodičem, i když jsou od něj odloučeni, nebo když se mezi nimi něco stane. Zdá se, že existuje mnoho dětí, které nejsou schopné takového vývoje. 

To je pravda. Například u těžkého klasického autismu může být dítě neschopné navázat vazbu prostřednictvím stejnosti, nebo rozvíjet identitu prostřednictvím vazebného procesu identifikace. Stejná zásada – návrat na začátek – však platí ve vývoji vazby stejně jako ve vývoji obecně. Čím méně je dítě schopné napodobování nebo navazování citového spojení, tím důležitější je vrátit se k základům spojení prostřednictvím smyslů. Mohli bychom to nazvat zákonem kompenzace, který se nejvíce vztahuje na vazbu. Pokud si nás dítě nedokáže v naší nepřítomnosti udržet, musíme my najít způsob, jak si udržet jeho, abychom tento handicap kompenzovali. Potřebuje mít pocit bezpečného spojení s námi, aby si mohlo dovolit luxus rozvíjet svůj potenciál. Tato pravda je univerzální, i když konkrétní problémy mohou být velmi specifické. Nástroje vazby, které nazývám „přimykání“, „přemosťování“ a „dohazování“, se stávají základem veškeré práce s dítětem. 

Dítě, které si nedokáže uchovat pocit spojení s dospělými, kteří ho vychovávají, se důsledkem toho stane v podstatě vedoucí alfou a v některých případech se vrátí k extrémní závislosti, která je mnohem větší, než jaká je její skutečná potřeba. Je mnohem těžší vychovávat děti, které zoufale potřebují mít vše pod kontrolou a které musejí mít navrch. Ve skutečnosti je ironií, že někdy je péče o tyto děti vlastně snazší, když alfa instinkty nejsou tak výrazné – tedy u cizích lidí. Ale je to zoufalá obrana, která neposkytuje luxus skutečného růstu. Stále tedy platí primární výzva – pěstování bezpečného, důvěryhodného, závislého vztahu s pečující alfou. To je základ pyramidy potenciálu.

Dalším důsledkem toho, když se nedaří rozvíjet schopnost navazovat vztahy, jsou zvýšené prvotní emoce alarmu, jako je frustrace a snaha o dosažení blízkosti. Jedná se o archetypální emoční řešení problému odloučení, ale také o hybnou sílu většiny problémového chování. Pouze správný vztah tyto emoce skutečně zklidní, takže proto se opět musíme vrátit zpět. Čím větší výzvy v tomto ohledu musíme překonat, tím důležitější je vzdát se svých představ, abychom dosáhli pokroku a mohli se zaměřit na základní vztahové potřeby dítěte. To platí pro všechny děti, a zvláště pro děti se speciálními potřebami. 

Co je podle vás pro děti se speciálními potřebami kromě správného vztahu nejdůležitější?

Čím méně toho v našem mozku, těle a životě funguje, tím důležitější je, abychom se na tyto okolnosti dokázali adaptovat. Adaptací nemyslím přizpůsobení se nebo vycházení vstříc, ale mám na mysli hlubší transformaci, která není otázkou vůle, ale spíše se nám děje sama od sebe. Adaptace je dílem emocí. Pokud by vše fungovalo správně, nemuseli bychom se adaptovat. Možná máme jen jednu funkční mozkovou hemisféru, jen tři smysly, jen některé končetiny, nebo jen zlomek inteligence, kterou jsme měli mít. Tyto podmínky zjevně vyžadují adaptaci. V běžném životě je marné snažit se vždy dosáhnout svého, měnit čas, snažit se, aby dobré zážitky trvaly, kontrolovat rozhodnutí druhých, vzdorovat přírodním zákonům, hranicím a omezením. V životě dítěte se speciálními potřebami platí všechny tyto okolnosti a ještě mnohem více. Čím více věcí v jejich životě nefunguje, čím více věcí v jejich životě se vymyká jejich kontrole, tím více je třeba se adaptovat, aby se to dorovnalo. Adaptace je přirozený lidský potenciál, kdy náš mozek odpočívá od toho, co nefunguje, a hledá způsob, jak omezení obejít. Adaptace je základní dynamikou v odolnosti, zotavení a hojení. 

Klíčem k adaptaci je pocit marnosti, když se snažíme něco přimět fungovat. Když malé děti pocítí marnost snahy, jsou dojaty k slzám smutku a zklamání. Toto je vnější projev nervové plasticity v mozku. Všichni se rodíme se schopností pociťovat marnost, se kterou jsme se setkali, protože to je způsob, jakým příroda kompenzuje vrozená postižení a omezující okolnosti v našem životě. Pro rodiče dítěte se speciálními potřebami to však může být z řady důvodů náročnější, a to jak na straně rodiče, tak na straně dítěte. Na straně dítěte je kvůli jeho zvýšeným alfa instinktům obtížnější přijmout, že „kontrola“ není řešením. Alfa děti mají také potíže s přijímáním útěchy. Ze strany rodičů je k tomu, aby sloužili jako prostředníci adaptace, zapotřebí sebedůvěra, která je často značně narušená tím, že naráží na problémy spojené s výchovou dítěte se speciálními potřebami. Navíc, když už dítě trpí, jak by mohlo být správné ho rozrušit a „držet“ v marnosti, dokud mu nezbude nic jiného, než plakat. To by mi připadalo vskutku kruté, jako zhoršovat zranění, přidávat sůl do rány. Přestože nic není důležitější než posunout adaptaci u dětí se speciálními potřebami, je to také jedna z našich největších výzev.  

Existuje však ještě další úroveň, na které je adaptace nutná – to je na straně rodiče. To, co funguje u většiny dětí, nemusí nutně fungovat u dítěte se speciálními potřebami. Většina těchto dětí by v minulosti nikdy nepřežila. Důsledkem toho je v naší kultuře málo moudrosti, pokud jde o výchovu dětí se speciálními potřebami, a rozhodně víme jen velmi málo o způsobu, jak v tomto ohledu rozvíjet intuici na osobní úrovni. Skutečně tedy kráčíme bludištěm, kde je mnohem více věcí, které nebudou fungovat, než těch, které fungovat budou. To také vyžaduje adaptaci, tedy cestu slz. Moudrost nenajdeme ve speciálních návodech nebo příručkách pro tyto děti, ale v rodičích, kteří dokážou najít své slzy marnosti, když to, co by podle nich mělo fungovat, nefunguje. Čím více toho tedy u dítěte nefunguje, tím více rodič potřebuje najít své vlastní slzy marnosti, aby se nezasekl v dělání stále stejných věcí, které skutečně neřeší kořeny problému. I kdybychom nemohli najít způsob, jak s naším milovaným člověkem se speciálními potřebami pokročit, v důsledku procházení bludištěm bychom se i tak změnili. To znamená, že naše láska by se neminula účinkem.  

Děti i dospělí se mnohem snadněji dostávají k pocitům marnosti v režimu hry než v režimu práce. Proto je často nejlepší vést děti k jejich smutku s pomocí kreslení, hudby, písní, příběhů, divadla, hraní rolí, při hře s loutkami, atd. Dobrá věc na pocitech marnosti je, že nemusí být specifické pro to, co nefunguje, ale spíše pro samotný proces adaptace. Proto se u dětí se speciálními potřebami stává prioritou pěstování emočních hřišť, na kterých mohou přistupovat ke smutku. Totéž by platilo pro rodiče dětí se speciálními potřebami. Hra je ještě důležitější tam, kde děti nemluví a kde nemají kognitivní podporu ani pro koncept marnosti. Naštěstí hra nevyžaduje slova a hudba má přímý přístup k limbickému systému, aniž by musela procházet kognitivními centry mozku. 

Co s medikací u těchto dětí?

Vždy bychom měli hledat přirozené prostředky ke snížení utrpení nebo uklidnění emocí, protože medikace nikdy není bez následků. Většina léků potlačuje právě ty pocity, které děti potřebují pro svůj zdravý vývoj. Když jsou tyto pocity potlačeny, výkonnost se obecně zvyšuje, a tím i atraktivita léků, když fungují. Pokud však uplatňujeme vývojový přístup, nechceme obětovat rozvoj lidského potenciálu ve prospěch okamžitého výkonu. Přesto někdy musíme naše děti napasovat do situací, kdy jde o jejich chování nebo studijní výsledky. Vždy bychom si však měli být vědomi toho, že měkké srdce je základem rozvíjející se pyramidy potenciálu. Nechceme, aby naše děti ztratily své city proto, aby předčasně zapadly do společnosti. Potřebují své city, aby mohly realizovat svůj potenciál, aby se zklidnily v prožívání a vyjadřování, aby byly ohleduplné a civilizované. Takže ano, pro medikaci může být místo, ale na druhou stranu bychom si vždy měli být vědomi, že to něco stojí, a to zejména v případě emočního růstu. Zrání nikdy nepřináší okamžité výsledky, a proto je pro ty, kteří jsou posedlí okamžitými výsledky a povrchní praxí založenou na důkazech, obtížnější brát ho vážně. 

Když už mluvíme o praxi založené na důkazech, co třeba behaviorální přístupy k dětem se speciálními potřebami, které, pravda, mohou často přinést úžasné výsledky? 

Ano, toto je pravda. Změny v chování jsou obecně vzato dostatečně významné na to, aby byly publikovány v recenzovaných časopisech.

Proč by se tedy rodič měl vydat cestou vývojové teorie založené na vazbě, když jsou behaviorální přístupy dostupnější a zdánlivě lépe doložené?

Nejprve mi dovolte vysvětlit úspěšnost behaviorálních režimů u dětí se speciálními potřebami. Nyní víme, že systém „odměny“ v mozku využívá obvody vazby. Odměna je depersonalizovaný symbol lidské blízkosti – např. to, že si nás někdo všimne, oblíbí si nás, schválí nás, ocení nás, nebo nás bude považovat za důležité. Všudypřítomný „šťastný výraz obličeje“ vystihuje podstatu vnímaného pozvání existovat v přítomnosti někoho jiného. Vazba je nejsilnější silou ve vesmíru – proto ta síla odměny. 

Domnívám se, že systémy odměn budou nejvíce vyhovovat dětem, jejichž energie vazby se defenzivně depersonalizovala, takže jsou náchylné k přitažlivosti odměny. Za druhé, systémy odměn budou mnohem lépe fungovat u silně alfa dětí, které zažívají nátlak očekávání ve svých nejsilnějších vazbách. Cizí lidé s depersonalizovanými odměnami jim tedy poskytnou největší šanci obejít tuto vysilující protivůli. 

Můžeme tedy poměrně výrazně formovat chování, ale to pouze na úrovni výkonu, nikoli skutečného zrání. Totéž platí pro tyto přístupy u dětí a opic – vzpomeňte si na Domanovu metodu formování chování dětí. Pro ty, kteří ztotožňují chování a zrání, proč by měli hledat dál? Chybí však jakýkoli důkaz, že systémy odměn mohou vést k rozvinutí lidského potenciálu, nebo k emocionálnímu zrání. 

Z teoretického hlediska má tento nedostatek důkazů dobrý důvod. Při rozvíjení lidského potenciálu je předpokladem ODPOČINEK. Zejména ODPOČINEK od práce s vazbou (bezpečí) a ODPOČINEK od toho, co nefunguje (adaptace). Systémy odměňování jsou o práci a výsledcích. Konstrukt odpočinku v těchto přístupech vůbec neexistuje.

Znamená to tedy, že bychom se měli vzdát všech přístupů založených na odměňování?

Vůbec ne. Přemýšlel bych o tom podobně jako o lécích – jako o nouzovém opatření. Pokud se energie vazby příliš depersonalizovala a pokud jsou alfa instinkty příliš zvýšené, aby se dosáhlo pokroku, pak může být za daných okolností skutečně nejlepší volbou depersonalizovaný přístup založený na odměně, který poskytují ti, na něž je dítě méně připoutáno. Děti se speciálními potřebami jsou až příliš často zaplavované týmem „odborníků“, s kterými dítě nemá vazbu. Vzhledem k této situaci pak nepochybně dojde k využívání depersonalizované energie vazby, k formování chování, zejména když v tomto případě existuje neznalost skutečné hry jako preferovaného prostředku. 

Na druhou stranu, pokud existují znamení, která mohou dát určitou naději na správné vztahy a měkké srdce, proč bychom se nechtěli vydat cestou zajištění odpočinku v rámci vazeb a emočních hřišť pro naše děti, protože to je to, co příroda vyžaduje, aby mohla co nejlépe pracovat. Pokud by tu byla nějaká naděje, mnohem raději bych své dítě vydal do rukou Přírody, protože pouze ona může poskytnout našim dětem skutečný růst.

Překlad: Veronika Skuhrovcová
Korektura: Veronika Skuhrovcová
Odborná redakce: Xenie Majznerová
Foto: Pexels

Shlédnutí: 425

PŘIHLASTE SE K ODBĚRU NOVINEK

Přihlaste se k odběru nejnovějších článků a aktualit o kurzech, webinářích a iniciativách knižních klubů.

Invalid email address
Slibujeme, že vás nebudeme spamovat. Odběr můžete kdykoli zrušit.