Opravdová hra: proč děti potřebují útočiště v podobě hry pro své emoce

autor: Deborah MacNamara

Hra není naléhavá. Nevzbudí dítě uprostřed noci jako zlý sen nebo močový měchýř, který potřebuje uvolnit. Hra není něco, co bere dítěti pozornost, jako prázdný žaludek, který potřebuje jídlo nebo zranění, které potřebuje první pomoc. Zatímco instinkt hraní je vlastní všem druhům savců, není panovačný, ani si nenárokuje prostor, který potřebuje.

Hru často vytlačujeme stranou, když převládají jiné věci, jako strukturované aktivity, nakupování, nebo čas u obrazovky. Hru často považujeme za lehkomyslnou aktivitu, za něco, co se děje, když jsou dokončeny důležitější věci, jako je matematika nebo čtení. Přestože jsme ochotni přijmout, že by pohlcení hrou mělo být součástí dětství, často s ní zacházíme jako s luxusem a podhodnocujeme ji.

Hra je však zásadní pro celkový vývoj dítěte; je jako kyslík. Hra dává dětem prostor k ovládání životních dovedností. Také podporuje integraci mozku a vytváří propojený systém, který se bude používat při řešení problémů a tvořivosti. Když si dítě hraje, dělá skoky ve vývoji a tvoří svůj smysl pro identitu a vlastní svobodu jednání. Hra má svůj účel, ale nedokážeme určit záměr přírody, s kterým nám tento instinkt dala.

Skutečná hra

Bylo by chybou předpokládat, že všechny hry jsou vytvořeny stejně. Podle vazebného a vývojového přístupu psychologa Gordona Neufelda skutečná hra nezahrnuje práci ani zaměření na výsledky, tak jako zvládání úkolů nebo učení. Skutečná hra také není doopravdy: činy ve hře, jako předstírání, že se spálilo jídlo, že se člověk oženil nebo že havaroval v závodě aut, nepřináší žádné důsledky. Skutečná hra umožňuje dětem promítnout svůj vnitřní svět do věcí, které je obklopují. Například zvířecí postavy mohou ožít plné frustrací, a předstíraná miminka simulují bezmoc.

Skutečná hra také vyžaduje pocit bezpečí, takový, ve kterém dítě nemůže být citově zraněno ostatními. Hra je okouzlující a poutá pozornost, dokud se neobjeví jiné naléhavé záležitosti. Nakonec, hra poskytuje pocit svobody, člověk není svázaný omezeními vlastní lidské podoby, protože v naší představivosti je možné cokoliv.

Existuje mnoho věcí, které se tváří jako hra, ale nesplňují kritéria pro skutečnou hru, jako videohry nebo strukturované aktivity. Videohry jsou postaveny na příběhové linii nebo algoritmech někoho jiného, zatímco strukturované aktivity jako fotbal nebo plavání mají specifické výsledky. Typ hry, kterou děti potřebují, není založen na tom, že se do dětí něco vkládá, ale na tom, co už v nich je. Cílem hry není formování dítěte, ale spíše osvobození jejich ducha pro zkoumání, objevování, a vyjadřování sebe.

Hra slouží emocím

Jednou z nejdůležitějších funkcí, které hra má, je vývoj dětského emocionálního systému a zachování psychologického blahobytu. Podle neurovědců je emocionální vývoj stejně sofistikovaný jako kognitivní vývoj, ale potřebuje hřiště pro růst a rozvoj.

Děti se rodí s nezralými systémy a nemohou tak mezi svými emocemi rozlišovat. To je důvod, proč jsou malé děti známé tím, že spontánně chrlí intenzivní emoce a jsou překvapené svými vlastními výbuchy. Často postrádají slova, kterými by vysvětlily nebo daly smysl tomu, co je rozrušilo. Sofistikovanost v řízení emocí spoléhá na schopnosti vyjádřit emoce, pojmenovat je jako pocit, cítit zranitelnost a mít dostatečně vyvinutý mozek, který dokáže zjemnit reakce a uvažovat o nich.

Výzvou je, že tento typ růstu probíhá nejlépe, když emocionální systém dítěte nemusí v reálném životě pracovat na řešení problémů – jako sblížit se s někým, nebo cítit strach, frustraci a potřebu pomoci. Integrace mozku je nejpůsobivější, když dítě není zaměstnáno potřebami přežití – jako je citová vazba a bezpečnost. Krásná věc na skutečné hře je, že poskytuje mozku odpočinek, který potřebuje pro svůj vývoj. Skutečná hra není práce, není reálná a je výrazná, díky čemuž působí jako štít pro emocionální vyjádření. Hra je odpočinek a to umožňuje růst.

Hra poskytuje dětem prostor pro bezpečné zkoumání emocí a experimentování se slovy a činy, které ho doprovází. Například, když děti ve hře vyjadřují frustraci, lépe ji pak na sobě poznávají, a když se starají o své „děti“, odemykají pečující instinkty, které jednou podnítí jejich vlastní rodičovství. Jak uvádí Gordon Neufeld, zvědavost je „pozornost ve hře“ a děti budou přirozeně usilovat o vztah s emocionálními proudy, které se v nich pohybují.

Hra dovoluje vyjádření emocí bez následků

Ve své knize „Hraní a realita“, pediatr Donald Winnicott napsal, že cokoliv, co existuje, musí být vyjádřeno. Emoce je přesně taková: neustále hledá vyjádření. Emoce jsou tahouny motivačního systému; nejsou samy o sobě problémy, ale snaží se je řešit. Třeba když se dítě bojí, emocionální systém zařídí, aby se dítě drželo někoho, kdo mu poskytne bezpečí, nebo aby ve strachu uteklo. Když na dítě někdo tlačí, nebo ho k něčemu nutí, na povrch vyskočí emoce odporu, aby zmařila snahu o ovládnutí cizími plány.

Krása skutečné hry je v tom, že hra umožňuje dítěti vyjádřit emoce, aniž by bylo posuzováno. Ve hře by měl být prostor pro vyjádření všech emocí – od frustrace po vzdor – a dítě by mělo mít možnost „chovat se špatně“, protože se to nepočítá. Pokud dítě udeří někoho ve skutečnosti, ponese následky, ale pokud bude prožívat touhu bít, nebo bude bít něco imaginárního či neživého ve hře, mělo by to být bez následků. Když se člověk ve hře bojí, není nutné se pro zajištění bezpečí schovávat. Když je člověk ve hře smutný, slzy nejsou skutečné, protože ztráta je jen předstíraná. „Lepší venku než uvnitř“ je modus operandi emocionálního systému, a vůbec nevadí, že to vše vychází během hry. Ve skutečnosti, čím více emocí se odehrává ve hře, tím méně emocí se bude muset uvolnit jinde.

Činy a emoce přítomné ve hře odráží, čím jsou děti rozrušené. Když jsou frustrované, mohou stavět a tvořit věci, měnit a kontrolovat, jak se věci vyvíjí. Hra pro vyjádření frustrace může také zahrnovat ničení, narážení a vypalování do základů jako důkaz toho, že ne všechno jde podle plánu.

Hra může být poháněna emocemi alarmu a strachem z děsivých tvorů a padouchů, kteří se vynořují. Například při práci s rodinou, kde matka podstupovala léčbu rakoviny, byl její syn neustále frustrovaný a znepokojený. Otec začal vytvářet bezpečné místo, kde by syn mohl hraním vyjádřit své emoce. Jeho syn miloval kočky, proto si s ním otec hrál na „lvy“, hra zahrnovala vrčení, čenichání a prskání, stejně jako vyrovnání se s neustálým strachem, že budou napadeni. Emocionální systém jeho syna se aktivoval, přijal návnadu, a v podobě lva bouřlivě vyjádřil své emoce. Bylo to hodně léčivé, dalo mu to odpočinek a odolnost, a nikdy nebylo potřeba dávat to do souvislosti s rakovinou v jeho rodině.

Jednou z krásných věcí na hře je to, že reaguje na jakékoliv vyjádření se, které v té době dítě potřebuje. Poté, co se mé děti staly svědky krádeže v maloobchodě, vypukly doma alarmové hry. Začaly se objevovat pochybné postavy jako „Lump Lukáš“ a „Prevít Petr“. Když byli Lukáš a Petr po množství bourání, bouchání a křiku nakonec dopadeni, dostali přednášku a byli uvězněni pod schody tak, aby nemohli nikomu ublížit. Snadným a včasným způsobem hra odpověděla na jejich emocionální svět a poskytla uvolnění včetně bezpečí.

Když se zbavíme skutečné hry, zmaříme tím emocionální projev a chování dítěte bude stále více neklidné a náchylnější k výbuchům. Emocionální systém potřebuje pohyb. Pokud se zastaví, je to katastrofa pro fungování a blahobyt; potlačené emoce získávají svůj vlastní život, což vede k potenciálním výbuchům velké síly. Jedním z nejlepších předpisů pro problémový emocionální svět dítěte je hra. Je to skutečná terapie přírody.

Cílem hry není formování dětí, ale spíše osvobození jejich ducha pro zkoumání, objevování, a vyjadřování sebe.

Foto mentatdgt přes Pexels

Vytváření útočiště pro skutečnou hru

Zesnulý neurovědec Jaak Panksepp tvrdil, že děti potřebují útočiště pro hru, aby sloužila jejich emocionálním systémům. Proč? Protože ve společnosti orientované na práci a výsledky je skutečná hra stále více ohrožená. Myšlenku, že odpočinek přináší růst, nebo že pracovní svoboda je nutná pro blaho, často popíráme v zájmu dosažení pokroku, úspěchu a honby za hmotnými statky. Přestože na jedné straně uznáváme potřebu hry, zároveň se obáváme, že naše děti zůstanou „pozadu“, pokud je nedonutíme pracovat v akademických oborech, podílet se na strukturovaných aktivitách nebo účinkovat.

Slovo útočiště znamená místo pro ochranu a zachování něčeho, co je svaté. Útočiště je azylem, oázou, přístavem nebo útulkem a má poskytnout imunitu před vnějšími tlaky. Stejně jako si hraní nenárokuje čas a prostor, ani útočiště se neobjeví samo od sebe. Musíme zaujmout aktivní postoj na podporu přírodních rezervací v životě dítěte tak, aby hra nezmizela; a aby se emocionální zralost a blahobyt neztratily spolu s ní.

Hra je spontánní činnost a nemůže být provozována na rozkaz. Musíme poskytovat emocionální podporu, aby se tam děti mohly dostat a vytvořit ohraničené prostory, ve kterých budou mít svobodu hraní. Tady jsou dvě klíčové strategie, jak to udělat:

1. Soustředit se na vztah

Sklon zkoumat, vyjadřovat se a uvolňovat se hraním je aktivovaný, když jsou potřeby dětí ve vztahu naplněné. Pokud se dítě nemusí starat o to, jestli jeho touha po kontaktu a blízkosti bude naplněna, může se klidně věnovat hraní. Pokud mohou považovat za samozřejmé, že je dospělý zajistí velkorysým a důsledným způsobem, pak jim separační úzkost nebude brát pozornost.

Děti do tří let věku jsou z velké části zaměstnané svými vazebnými potřebami, proto se hra obvykle provádí jen v krátkých intervalech se zapojením dospělých a ostatních kolem. Když se děti stanou více nezávislé a chtějí něco podniknout samy, existuje větší pravděpodobnost, že je hra pohltí na delší dobu. V 5 letech věku by už ideálně měly být schopné hraní po delší dobu; samy i s ostatními.

Aby podpořili hru, dospělí mohou přimknout pozornost dítěte a zapojit ho za účelem propojení. To může zahrnovat krmení dětí, povídání si s nimi, sdílení zájmu či aktivity, nebo jim můžete říct plány na den. Když je dítě přimknuto, dospělý ho pak může přesunout do prostoru vytvořeného pro hru a ustoupit, když hra dítě zaujme. Prostor může obsahovat cokoliv, co děti mohou svobodně použít pro své vyjádření, od listu papíru na kreslení, přes hrnce a pánve na rámus, až k hřišti se skluzavkami a prolézačkami. Nejlepší prostředí je takové, které dítěti dává svobodu zkoumat, aniž by bylo příliš definované, jak by mělo vypadat, kromě zajištění přiměřených bezpečnostních parametrů.

2. Vytvořte prázdný prostor a přijměte nudu

Můžeme připravit prostor pro hru tím, že z cesty odstraníme věci, které ji ruší, třeba obrazovky, které poskytují zábavu nebo informace, pokyny, vzdělávání a strukturované aktivity, a také zamezíme pasivní pozici při hraní s ostatními. Klíčem je vytvořit prostor, ve kterém se neočekává žádná práce, povinnosti ani výkony. Když to uděláme, zbývá už jen posadit dítě do prázdného prostoru, který jsme vytvořili.

Když odstraníme všechny věci, které rozptylují děti a vytvářejí kolem nich hluk, umožní jim to naladit se do hluku, který je uvnitř. Někdy je to nepříjemné a děti mohou říkat: „Nudím se.“, což je ve skutečnosti o zranitelném pocitu prázdnoty, která se jim otevřela. Když jim dovolíme sedět v nudě, instinkt hry by se měl ujmout vedení a posunout je k vyjádření.

Místo toho, abychom viděli nudu jako něco, co musíme napravit, musíme ji přehodnotit na vnitřní svět dítěte, který ho volá k hraní.

Foto Tatiana Syrikova přes Pexels

Děti, které se chronicky nudí a jejich instinkt hraní nechce převzít vedení v prostorách, které pro ně vytváříme, můžeme vést k hraní přes náš vztah (a zároveň také přemýšlíme, proč je dítě emocionálně „ploché“). Například, když jsem dělala dozor na dvoře ve škole, všimla jsem si, že šestiletý kluk postává sám. Zeptala jsem se ho, proč si nehraje a on řekl, že se nudí. Tohle se stalo opakovaným příběhem, který jsem slyšela každý oběd, když jsem se s ním potkala. Jednoho dne jsem mu řekla, že mám nějaké speciální podzimní listí, které mu chci ukázat a že si v něm už hrají všechny děti. Pořád neměl zájem, ale následoval mě, aby se podíval. S trochou hravého nabádání mě následoval, prošel za mnou přes listí a kopíroval, když jsem ho házela do vzduchu. I když nemohl začít hrát sám, mohl být vtažen do hraní prostřednictvím vztahu.

Carl Jung napsal: „Vytvoření něčeho není dáno intelektem, ale instinktem hry.“ Lidský rozvoj je jedním z těchto výtvorů a nelze ho dosáhnout tím, že si promyslíme naši cestu do dospělosti, ale tím, že tu cestu do dospělosti budeme hrát. Musíme vytvořit útočiště, abychom ochránili neviditelnou sílu, která v nás čeká a dřímá. Také potřebujeme odvahu, abychom osvobodili naše děti a sebe pro hraní, a nechali hraní vést naše srdce, když nás nejvíce bolí.

Překlad: Xenie Majznerová
Korektura: Veronika Skuhrovcová, https://postscriptorium.cz

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Visit Us On Facebook