RODIČOVSTVÍ HROU

Autor: Julia Varlakova

Ve vztazích s dětmi často býváme zavalení frustrací natolik, že v jisté chvíli silný pocit frustrace přestane být vyvážen pocitem starostlivosti. Začneme ztrácet trpělivost a sebekontrolu. V ten okamžik je naším úkolem nepoškodit vztahy a udržet je. Proto potřebujeme najít způsoby, jak se o sebe starat tak, aby nedošlo ke vzniku situace, ve které v návalu emocí řekneme věci, kterých pak budeme litovat, nebo uděláme něco, co by mohlo zranit dítě a vytvořit pocit emocionální nejistoty ve vztahu.

Nabízíme vám nápady, jak mohou dospělí vyjádřit frustraci přijatelným způsobem.

Pokračování textu Bezpečné vyjádření frustrace pro dospělé, které neohrozí vztah s dítětem

Autor: Deborah MacNamara

Lidé jsou jedněmi z nejsložitějších emocionálních tvorů na Zemi. Od našich teenagerů, kteří pohrdavě protáčí oči, po naše batolata, která pláčou kvůli frustraci – výchova dětí má málo emocionálně nezbarvených okamžiků. Co máme dělat s jejich emocemi? Hlavně, proč jsou tak emocionální?

Vývojová věda pokračuje v odhalování kousků emocionální skládačky, vrhá světlo na to, proč jsou naše děti tak emocionální a jak jim můžeme pomoct. Podle vedoucího neurovědce V. S. Ramachandrana je emoční vývoj u lidí stejně sofistikovaný jako vývoj logického uvažování. Pokud jde o emoce, existuje řada klíčových principů, které nejsou dobře pochopeny, tady uvádím hlavních pět z nich.

Pokračování textu Pět věcí, které možná nevíte o lidských emocích

Autor: Deborah MacNamara

Pravděpodobně existuje jen málo věcí, které rodiče provokují víc než útočné chování dětí. Nejtěžší výzva nastává, když na sebe navzájem útočí naše vlastní děti a naši oddanost tím roztahují do dvou opačných směrů. Hned naskočí naše instinkty k ochraně napadeného dítěte, stejně jako naše frustrace. Ale když se vypořádáme s chováním útočníka bez toho, aniž bychom přemýšleli o zachování vztahu, můžeme vše zhoršit. Otázka zní: Jak můžeme vyvést naše děti z útočného módu a přivést je ke zralému způsobu jednání?

• 

Agrese je definovaná jako impulz k útoku nebo k emocionálnímu výbuchu. Může být vyjádřena buď fyzicky, nebo slovně. Primární emoce, která řídí útočné chování, je frustrace, která je zakořeněná hluboko v mozku. Je často zaměňovaná se hněvem, ale hněv je jen projevem frustrace, kde vina už byla někomu nebo něčemu přidělena. Stejně jako u hněvu, kořen útoku a agrese pramení z jedinečné emoce frustrace. Otázkou je, odkud vůbec frustrace pochází?

Pokračování textu Co naše děti potřebují, abychom pochopili o agresi

Autor: Julia Varlaková

S disciplínou jsou spojené pojmy hranice a zákazy. Jaké hranice a zákazy poškozují vztah mezi dětmi a rodiči a jaké budou pro vztahy a vývoj prospěšné? O tom je článek Julije Varlakové.

Když se narodil můj starší syn, nečekaně mě zavalila hora informací o výchově dětí, která většinou obsahovala dvě zcela protichůdné základní myšlenky. 

První myšlenkou je nutnost jasných a neměnných omezení dítěte, dodržování jednoznačných a neochvějných hranic povoleného, trestů a přísnosti, aby se nenaučil manipulovat rodiči. A druhá, o úplné absenci zákazů a o svobodě konání a projevu sebe sama, pak bude vztah dobrý a dítě bude poslouchat samo od sebe.

Nyní vidím, díky desetileté zkušenosti s výchovou dvou dětí a ze zkušeností s poradenstvím pro rodiče, že jde o dva extrémy, z nichž v každém je více minusů, než plusů. Chci se s vámi podělit o nějaké nápady a myšlenky ohledně zákazů a omezení.

Pokračování textu Hranice a zákazy v životě dítěte: 9 principů

Autor: Lina Vizelman, Xenie Majznerová

Frustrace je emoce, která vzniká, když něco není tak, jak bychom si přáli. Gordon Neufeld vymyslel koncepci kruhového objezdu, který popisuje, co se s frustrací děje dál.

Tento objezd má tři výjezdy:

Výjezd #1: Změna situace

Frustrace je emocí, která nese energii měnit svět. Pokud změníme to, co se nám nelíbí, přestane proudit. Často se ale potkáváme se situací, kterou změnit nemůžeme, proto pokračujeme k dalšímu výjezdu.

Výjezd #2: Přijetí situace — adaptace

Abychom se mohli adaptovat, musíme být schopní cítit marnost a zklamání, přivítat slzy nebo alespoň vnitřní smutek z toho, že situaci nejde změnit. Pokud nemáme slzy (může se to stát, pokud pocity jsou příliš zranitelné), pokračujeme na další výjezd.

Pokračování textu Odkud pochází agrese? (A něco navíc o adaptaci)

autor: Gordon Neufeld

Všude, kam se v naší společnosti podívám, jsem zasažen zdánlivou epidemií polarizace, rozdělení na klany, impulzivního chování, dogmatismu, černobílého myšlení, nedostatku ohledu na souvislosti, nedostatku trpělivosti a slušnosti, nedostatku perspektivy, nedostatku uznání složitosti problémů, nedostatku úcty ke svým bližním.

Co zkrátka chybí, je skutečná zralost. Nemyslím fyzický druh, ale spíše mnohem vzácnější psychologický nebo emocionální druh. Stárnutí není zárukou dospívání a zdá se, že se tam v poslední době dostává stále méně z nás, uvízlých v nezralosti. Základním stavem emoční nezralosti jsou nevyvážené prožitky a vyjádření. Výše uvedené rysy jsou ale jen některými z jejích nesčetných projevů.

Co mě ještě více zaráží, je to, že v naší společnosti také zmizel konstrukt zralosti. Zdá se, že emoce – která byla více než 400 let opomíjená jako vysvětlující konstrukt – stejně jako zralost (a její nedostatek) zmizely jako způsob chápání jednotlivce a jejich chování. Místo toho připisujeme rysy nezralosti osobnosti, typologii, ideologii, politice, sociálně-ekonomickému postavení, nedostatku hodnot, nedostatku učení, duševní nemoci nebo dokonce diagnostikovatelné poruše.

Pokračování textu Kam zmizela veškerá zralost a proč si tak málo lidí všimlo jejího nedostatku?

Autor: Deborah MacNamara

Lidský potenciál je úžasná věc. Od fyzické proměny až po psychologický vývoj, naše schopnost vyvíjet se a jít vstříc novým možnostem se k nám plíží, jakoby kouzlem. To je zřejmé, když sleduji, jak jsou mí přátelé a členové rodiny šokovaní, když se z mých dětí stávají puberťáci. „Páni, ona tak roste,“ nebo „Nemůžu uvěřit, jak je teď vysoká!“ Líbí se mi, že růst nás znovu a znovu překvapuje, což ctí nádherné tajemství, kterým růst je.

V našich dětech dřímá spící potenciál růstu. Typ lidského potenciálu, o kterém mluvím, není o akademických úspěších, sociálním postavení ani o dobrém chování, individuálních talentech nebo darech. Jde o potenciál zralosti a o to, jak se mají vyvíjet jako sociálně a emocionálně zodpovědní jedinci.

Jako rodiče hledáme signály, které ukazují, jestli se naše děti vyvíjejí tak, jak by měly. Na základě teorie zrání syntetizované Gordonem Neufeldem existují tři životní znaky, které nám mohou pomoci změřit úspěšnost vývoje našich dětí a zvážit, jak postupuje. Znaky dobrého vývoje sledují, zda se děti pohybují směrem k tomu, aby se staly samostatnými, společenskými a přizpůsobivými bytostmi.

Pokračování textu Tři znaky, že děti realizují svůj lidský potenciál podle věku

autor: Jonas Himmelstrand

„Tati, nudím se,“ stěžuje si můj šestiletý syn. Mám pocit déjà vu. Už jsem to slyšel. Ve skutečnosti se všechny mé děti v tomto věku ukázaly se stejnou větou: „Tati, nudím se.“ Dřív jsem si myslel, že jim chybí nápady, co mají dělat. A tak jsem přicházel s nejméně tuctem návrhů. Ale nikdy to nevypadalo, že by to fungovalo. Moje děti odešly s mými návrhy zdánlivě nespokojené. Dříve jsem se zbavoval nepohodlí tím, že jsem vzpomínal na to, co jsem četl v článcích populární psychologie, že je dobré se nudit. Jak léta plynula, mé dvě starší doma vzdělávané děti už se do této fáze nedostaly. Nikdy později jsem už neslyšel, že by si stěžovaly, že se nudí.  Zdá se, že našly tu nevyčerpatelnou studnu tvořivosti ve svém nitru, která je naplňuje nekonečnou zvědavostí. Ano, objevují se v mé domácí kanceláři, ale spíše s přesnými otázkami jako: „Co je černá díra?“ nebo „Jaký je rozdíl mezi vládou a parlamentem?“ nebo „Proč má auto převodovku?“

Po studiu Neufeldova paradigmatu jsem našel slova k mnoha věcem, které jsem znal intuitivně, a také jsem obdržel potvrzení o jiných věcech, u kterých jsem si nebyl zcela jistý. Ale nikdy dřív jsem nechápal význam „Tati, nudím se“, dokud jsem neabsolvoval jeden z Neufeldových kurzů distančního vzdělávání.

Pokračování textu Nudění

autor: Deborah MacNamara

Vina – ten pocit, který nad námi jako rodiči často visí, když přemýšlíme, jestli jsme neschopní, ztracení, nebo jestli jsme opravdu odpovědí na potřeby svých dětí. Přichází s nevyřčenou touhou najít tu správnou knihu o rodičovství, která nám konečně ukáže cestu a poskytne řešení. Existuje přesvědčení, že něco musí být strašně v nepořádku, když se cítíme tak provinile, že? Vlastně, ne… ne nutně, někdy je vina tím nejlepším důkazem toho, že jsme právě těmi, koho naše děti potřebují.

Pravdou je, že co se týká zralosti, ani u rodičů není tento proces dokončen a nic nedokáže více zvýraznit naše nedostatky a známky nezralosti, než mít dítě. Mít dítě je růstový zážitek, ať už jsme ho chtěli nebo nechtěli prožít. Například při snaze zvládnout frustraci a výbuchy hněvu předškoláka hlídáme i svou vlastní frustraci a kontrolujeme své reakce. Je to naše láska k našim dětem, která v nás vyvolává tuto motivaci a touhu být rodičem, kterého potřebují. A tak se kvůli této touze rozdáváme naplno, a objevují se probuzené pocity viny, které nám ukazují cíle, v jejichž plnění jsme selhali, čím jsme někdy ublížili těm, o které se snažíme pečovat. Právě tato vina a boj mezi tím, kdo jsme a kým chceme být pro naše děti, nám vlastně pomáhají vytvářet záměry dělat to jinak.

Pokračování textu Obžalován a vinen: být těmi nejlepšími pro své děti

autor: Colleen Drobot 

Nedávno jsem si četla studii, která uvádí, že si Severoameričané velmi váží nezávislosti. Všichni chceme, aby naše děti vyrostly a postavily se na vlastní nohy; kdo chce, aby s ním stále žilo jeho 30leté dítě? Problém je, jak říká Dr. Neufeld, že nejsme ptáci, kteří mohou být vytlačeni z hnízda. Ve skutečnosti, čím více prosazujeme nezávislost v našich dětech, tím více se drží, vzdávají, nebo hledají někoho jiného, kdo jim pomůže. Pokud chceme prohloubit vazbu a pěstovat nezávislost, musíme nejprve vyzvat naše děti, aby na nás byly závislé.

Paradoxně, když svým dětem ukážeme, že se o ně postaráme, mohou se na nás spolehnout a opřít se o nás, pomůže jim to uvolnit se a cítit, že je o ně dobře postaráno. Kupodivu, ve skutečnosti odvážně vykročí kupředu do neznáma a zkusí udělat něco na vlastní pěst. Znám to z první ruky, když s něčím zápasím. Třeba když mám problém s počítačem, čím více mi manžel odmítá pomoct, tím bezmocnější se cítím, tím více se chci vzdát. Když se zapojí a řekne: “Ukaž, pomůžu ti,“ cítím k němu vděk a náklonnost. Odpočívám a obnovuje to moji energii a sebevědomí, abych si poradila sama. Aby se lidé postavili na vlastní nohy, musí nejprve cítit, že je o ně dobře postaráno.

Pokračovat ve čtení